„Přát si něco je pošetilé“, říká jedna z moudrostí praktického buddhismu, „neboť jestli se nesplní to, co si přeješ, trpíš…“

Ano. Ale je stejně pěkné se na něco těšit.

Navíc budou Vánoce. Ty já nijak extra neslavím, ale přece jen v sobě mám od dětství zakódované jakési radostné očekávání.

Někdo se snaží akcentovat spíše duchovní rozměr těchto svátků (Ježíšek, Maria, Betlém atd.), jiný zase podlehne zhoubné komerci, vysilujícím, nic neřešícím „předvánočním úklidům“ a nákupům s rizikem tzv. „nevhodných dárků“.

Já si Vánoce užívám tak normálně.

Ve středu jsem v Heřmanicích odučil poslední letošní hodinu klavíru a rozhodl jsem se tento zážitek vhodně spláchnout v Besedě. Mohl jsem si objednat světlou 11° nebo 12° Ty bych obdržel v krátkém čase a ještě bych při troše rychlosti v pití stihl autobus linky 49 s odjezdem v 18. 00.

Avšak podnik nabízel po čase i pivo černé. Rovněž 11° , ale odlišná barva. Pro tmavá piva mívám slabost. Jednou za čas…

Abych nepřekážel u výčepu, zaplatil jsem a na chvíli jsem zasedl k dlouhému stolu blízko pípy. Že nedostanu své objednané pivko hned mi bylo jasné poměrně brzy. Na place se totiž nalézal obsluhující tandem, který mne před časem zdržel čepováním malého piva kopřivového, takže jsem přišel asi o 10 minut později do výuky. Z mého zorného úhlu byl kohoutek z černým trochu v zákrytu, přesto jsem však mohl sledovat, jak laxní výčepní natočí do kryglu trochu pěny a pak se věnuje jiné práci.

Druhá pracovní síla v onom rozvláčném procesu také vůbec nepomohla.

Bylo mi jasné, že pojedu až spojem v 18.20. No co? Stejně nikam nespěchám. Budou přece Vánoce.

Můj roztočený a zaplacený půllitr je stále ve fázi nedostatečnosti. Normálně bych asi personál již nějak upomenul, ale máme přece ty svátky.

K mému stolu doráží jakási rozjívená rodinka se třemi poměrně malými dětmi. Prý tam mají rezervaci. Ničeho jsem si nevšiml. Žádné Reservé. Na stole jsou sice nějaké ubrusy s nápisem Happy Birthday, ale copak já musím umět anglicky? Zlaté časy, kdy se v hospodách normálně kouřilo.

Nechci kazit rodince oslavu a tak se přesunuji k vedlejšímu prázdnému stolu. Tam za mnou po dalších 5 minutách doráží i očekávané černé pivo. Prý „to“ hodně pění. Nechávám bez komentáře. Budou Vánoce….

Heřmanické tmavé nakonec nebylo tak špatné. Ale to čekání…

No nic. Zastavím se ještě v Kurníkšopě. Co mají dnes na čepu? Hm. Rychtáře vynechám a tu benešovskou Vídeň jsem měl posledně.

Ale hle! Opět pivo z Polska. Sedmička Grodziskie. A v té současné verzi se jmenuje Piwo Musujace. Je ochuceno rozmarýnem a citronem. To by do klasického piva patřit nemělo, ale v Grodziskiem bych to snesl.

Přivoním a zdá se mi, že cítím jemný odér rozmarýnu. Byl to však jen autosugestivní klam. Musujace nepochází z Polska, nýbrž je vaří náš Zíchovec. Mok je skrz naskrz nasáklý aromatickým chmelem, takže nejenže mi nechutná jako můj oblíbený polský speciál, ale navíc bych v něm při této verzi ani neodhalil nízkoalkoholický nápoj. Prostě něco mezi Summer Ale a anonymní ipou.

Ještěže je na čepu brněnský Black Flek, který mne naštěstí přivede na příjemnější sváteční myšlenky.

Na závěr bych chtěl ještě doplnit úvodní buddhistickou moudrost.

„….rovněž nepřát si něco je stejně pošetilé. Neboť když se stane něco, co si nepřeješ, trpíš…“

V těch buddhistech aby se čert vyznal!