Myslím, že jsem již psal o novozélandském pivu McDuff´s, o kterém se mi zdálo a pak v reálu chutnalo skoro stejně. Většinou se však sny a představy od reality diametrálně liší.

Malá hospůdka na Sokolské ulici téměř naproti „Čapkárny“ začala dráždit mou pozornost před několika lety. Neoslovila mne v žádném případě ostravarská cedule, ale její umístění v přízemí obytného domu. Nemohu si vybavit jak dlouho onen podnik funguje. Kdysi jela Jindřiška a naproti Sport, po cestě na Přívoz si člověk mohl dát pivo až U Dlouhých disponoval-li odvahou tam vstoupit. Dotyčná hospůdka rovněž na viditelném místě neuvádí svůj název a takových No name putyk v Ostravě je skutečně minimum. Dnes dopoledne jsem se rozhodl šantánek navštívit. Připomíná mi totiž vybrané čtyřky v Praze, především na Žižkově kam jsem tak rád již kdysi v hlubokých 80. letech chodíval.

Výčep v No name hospůdce je situován přímo naproti vchodu. Stylové. Avšak tím asociace na pražské nízkocennové lokály končí. Hned po pravé straně vévodí šenku dva velké hrací automaty. Vedlejší místnost má asi 20 míst, bezpohlavní nábytek však brání tomuto prostoru v jakékoliv útulnosti. Nebyl jsem ani nadšen výběrem piv – Ostravar 12° a Bráník (Staropramen) 11°. Bylo teprve půl jedenácté a tak jsem se raději rozhodl pro kávu. Během 20 minut mé přítomnosti si paní výčepní ve středních letech dvakrát odskočila od služební pípy k výhernímu automatu. Nevyhrála ani jednou. Zaujal mne ovšem její rozhovor s jedním ze zřejmých štamgastů (ročník 1938): „Franto, jak to, že máš to pivo tak červené?“ – „Já jsem si tam rozpustil vitamín C…“ Kombinace vitamínu B a C je zřejmě receptem na dlouhověkost a aktivní stáří.

Při mém odchodu jsem se výčepní zeptal jak se tato hospoda vlastně jmenuje. Prý Sonáta. Sonáta je tradiční hudební útvar. Buďto to může být libovolná, spíše instrumentální skladba, název odvozen od italského slova „sonare“ – zníti, nebo se jedná o závaznou hudební formu, která se skládá z expozice, provedení a reprízy. V mém případě se repríza v ostravské Sonátě nechystá.