Je to už pár let, co jsem měl v našem hlavním městě pár dní na poznávání tamější pivní scény. Od té doby tam vzniklo mnoho nových pivovarnických provozoven. Je třeba to dohnat a případně i předehnat!

V ranním Pendolinu potkávám spolupivaře Karla Mopa s veselou společností. Jedou na inspekci do plzeňského Ravena. V restauračním voze dosrkám jeden plechovkový Budvar. Nic moc, ale je to jakýsi můj rituál pro štěstí. Krátce nato mi průvodčí komisně oznamuje, že platnost mé slevové In-karty před týdnem vypršela a tak mám doplatit za lístek celých 240 Kč! Jen mne uklidňuje, že v Praze za ty peníze by stejně moc piv nebylo.

Na hlavním nádraží míjím Krušovickou Šalandu. Za tankovou 11° už chtějí 62 Kč!!! Lupiči! Normálně bych se stavil do Ferdinandy, ale tam už točí piva z Lobkowicze. Přitom poslední Extra hořký Ferdinand, na kterého jsem narazil v Ostravě byl skvělý (ve skutečnosti obecně sladké benešovské pivo trochu zhořklo, což je dobře a přitom neztratilo svou charakteristickou chuť). Z nádraží je nutno se urychleně přesunout někam do pivní civilizace. V mém případě však i trochu do oblasti „Hic Sunt Leones“.

Můj pražský kolega mne už očekává ve vinohradské restauraci Osseg. Minipivovar jaksi související s klášterem v Oseku u Duchcova, kde se pivo údajně vařilo již v roce 1240. Servírka mi nenabízí piva podle stupňovitosti, ale podle charakteristiky „spíše sladší nebo spíše hořčí“. Takto se dopracuji ke světlé 13 °s názvem Laurentinus. Celkem to ujde. Tmavý Baltazar je „flekovský“, avšak ničím jiným nikterak zajímavý. 12°Philip je trochu vodnatější verze Laurentina. Red Ale mi připomíná americkou verzi ipy, ale mému kumpánovi šmakuje nejvíc. Je to typický zástupce generace, který se od aromatizovaných svrchňáků přes kyseláky dopracuje časem až ke klasickým ležákům.

Na pivo od Mouchy přijíždím na Palackého náměstí. Moucha se vaří v někdejším bránickém secesním pivovaře (1899) zrušeném roku 2007. Jsem zvědav. Hospůdka Pivní přístav nedaleko Vltavy je příjemná. Na čepu asi 6 piv včetně fialového Crazy Clowna, součástí podniku je i menší pivotéka. V šenku však kolem 13 hodiny při pátku sedím sám. Společnost mi dělá jen výčepní a jeho asi 10 letý syn, který se v lokále balí na jarní prázdniny. Moucha 11°je pitná, ale možná jsem od ní čekal více. Nejvíc mne upoutaly skoro živé ilustrace mouchy obecné v životní velikosti na půllitrech, které opravdu vzbuzují iluzi, že vám skutečně po pivním skle onen hmyz leze. Vzpomněl jsem si na statistický údaj, že kdyby přežili všichni potomci jednoho páru mouchy, asi za tři roky by se jejich počet rozrostl  na 8 kvadrilionů (8 000 000 000 000 000 000). To si vůbec nedokážu představit. Raději si dám ještě jedno černé…

Praha Řeporyje je díra, kam bych nikdy nezajel, kdyby tam samozřejmě nebyl funkční pivovárek. Hned u železniční stanice jsem na místním hotelu uzřel logo Chotěboře. Jednu bych i polknul. Bohužel, prostory jsou k pronájmu. Mimochodem, kdo by tu jezdil? Za rohem však lokální cukrárna nabízí překvapivě třebonické pivo! Je to jako v tématickém snu. Na čepu mezi zákusky a ovocnými poháry je na čepu 12,5°APA a černá speciální 17°Eržika. Pivo i ve specifickém prostředí chutná. Samotný pivovárek nabízí čtyři druhy místního piva. Desítka je příjemná s dlouhým chlebovitým dozníváním. Dvanáctka je trochu strožejší, ale stále se to dá. Se mnou je v lokále jen pár hostů, personál vypadá dosti relaxovaně a obsluhu bere velmi ležérně. Při skoro prázdném šantánu to snad stačí, chtěl bych však vidět, jak to vypadá, když je plno.

V Dolních Počernicích se nejprve ubytuji. Pokoj mám hned vedle indické restaurace, kde si  dám mé oblíbené jehněčí tandoori (nebo kari). Krmě je pěkně ostrá, tak po cestě do Počernického pivovárku zrychlím svůj krok. Podnik je pěkný, rozlehlý a cítím se v něm jako doma. Dám světlé, černé a okusím i svrchňáka. Počítám, že jsem od rána urazil zhruba 12 kusů. Na diabetika docela výkon. Utěšuje mne jen, že některá piva byla jen malá. Tak dobrou noc – i zítra mám náročný den.