Anglicky se to řekne tajemně – twilight a označuje to nějakou ponurou kafkovskou situaci.
Jedno pološero jsem zažil v létě 1985 v Prachaticích. Kolem páté odpoledne jsme dorazili s mou tehdejší přítelkyní na prachatické nádraží. Celý den bylo dosti horko, což pochopitelně evokovalo žízeň. Navíc byl skoro čas nalézt nějaké slušné místo na spaní.
Kousek od nádražní budovy jsme narazili na hotel U nádraží. Sláva! Jsme zachráněni. V přízemí olezlé budovy se nalézal výčep IV. cenové skupiny s 10° Gambrinusem za 2.50 Kčs. Když jsme se však urostlé a podmračené hospodské zeptali na nocleh, sdělila nám, že ubytování je již zrušeno. Tu z kuchyně vykoukl asi šedesátiletý muž v bílém plášti. Možná kuchař. Pozval nás dovnitř a nabídl nám nocleh zdarma v personálním bytě v prvním patře. Chtěli jsme se ještě podívat do města, tak jsme si v kuchyni odložili bágly a vyrazili s tím, že do 7 hodin budeme zpátky. Přílišnou důvěru jsem k onomu dobrodinci neměl, v zavazadlech jsme si však jen ponechali celkem bezcenné věci. Doklady a peníze jsme si samozřejmě vzali sebou.
V centru Prachatic jsme narazili akorát na protivínské, tak jsme se vrátili už někdy kolem půl sedmé. Kuchař (nebo kdo to byl) dodržel své slovo a skutečně nás v jednom z horních pokojů ubytoval. Bylo tam dokonce i pianino, tak jsem zahrál pro personál pár písniček. Kolem deváté večer po pár posledních pivech jsme se uložili ke spánku v jedné široké posteli. A pak se začalo dít pološero.
Zatímco moje přítelkyně Ivana hned usnula, já jsem byl stále vzhůru. V horké noci a po uražených pivech mne začalo nepříjemně sušit a připravená kofola byla hned vypitá. Navíc mi bzučeli do ucha dotěrní komáři. Vím, že mohlo být už něco k půlnoci, ale hluk z šantánu stále neutichal. Naopak gradoval. Dole došlo nejspíš ke rvačce a někdo rozbil skleněnou výplň dveří. Evidentně dorazila i hlídka VB. V nefunkčním hotelu jsme se nalézali de facto ilegálně, což mi na klidu nepřidalo.
Konflikt se utišil, avšak do našeho patra se začínali trousit místní opilci, aby nás očumovali. Předstíral jsem spánek a horečně uvažoval, jak se nejlépe bránit možnému napadení. Na chvíli jsem nakonec usnul až k ránu.
Ráno žádná snídaně a hned na vlak ani jsem se z nikým neloučil. Má přítelkyně vše zaspala a když jsem jí pohnuté noční události vyprávěl, nechtěla věřit. Jí se v Prachaticích líbilo. Odcestovali jsme do Čimelic, kde se v zámku nalézala zrušená Střední průmyslová škola filmová. Pivo strakonické, setkání s Fantomasem (nebo alespoň s jeho dvojníkem) seznámení s vyděděnou rodinou Supovou, která se snad po staletí věnovala organizovanému incestu a další žíznivá noc, tentokrát v místním seníku.
Posledních asi osm let jsem věděl, že se v Prachaticích nalézá minipivovar. Očekával jsem, že na jeho pivo narazím někde v Praze nebo v Budějovicích. Bez výsledku. Stejně jsem dopadl s pivovarem v sousedních Volarech. Rozhodl jsem se pro cestu. Zjistil jsem, že Prachatice jsou stále v pološeru, případně v nějaké paralelní realitě. Když jsem v aplikaci ČD Můj vlak hledal spojení, nemohl jsem nic najít. Nakonec jsem do Prachatic zdárně dorazil a hledal místní pivovárek. Hotel U nádraží už nestojí. Myslím, že už tenkrát před 34 lety byl v demoličním pásmu.
Prachatický pivovar stojí přímo na krásném renesančním náměstí. Interiér hospody se mi zpočátku moc nepozdával, ale brzy jsem se tam zabydlel. Má na tom podíl poměrně živá atmosféra i mladá pilná a usměvavá servírka. Začal jsem místní 11°. Pivko hořké, příjemně pitelné, možná mohlo mít stabilnější pěnu. Kratušínská 12°byla mokem podobného charakteru. Pivo se v Prachaticích prý vařívalo již od roku 1379, což je mimochodem letopočet založení pivovaru v Třeboni.
Chtěl jsem zakousnout nakládaný limburg, údajně však ještě nebyl dostatečně naložen. Utopence moc nemusím, avšak v prachatickém pivovaru byl vuřt nakrájen na plátky a naložen ve speciální rajčatovo-hořčičné omáčce. Za 65 let s teplým chlebem to bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Degustaci jsem zakončil 15° spodně kvašeným speciálem. Jak to bývá u podobných truňků – potuplovaná chuť, grády, ale nebezpečí ranní migrény.
Když jsem tentokrát opouštěl město Prachatice, nezdály se mi už tak pološerné.