Toto není článek o legendárním filmu o příbězích českého patrona dobrého vojáka Švejka, i když může mít něco společného s jednou jeho dobře vyprofilovanou postavou. A tou je tajný agent CK policie Bretschneider. Český národ má udavačství v krvi. Je to patrno už v době pobělohorské, kdy vlastenečtí Čechové upozorňovali příslušné úřady a zejména proradné Jezuity na sousedy, kteří mají ve vlastnictví Bibli Kralickou a jiné Libri Prohibiti. Práskačství kvetlo i v době Národního Obrození a v CK monarchii. Pochopitelně i v éře obou světových válek.

Osobně jsem se s tímto národním sportem setkal v 80. letech, kdy na mne byl sepsán a následně doručen zodpovědným úřadům anonymní pamflet, že se vyhýbám základní vojenské službě a že hodlám emigrovat do USA, kam jsem se tenkrát chystal oficiálně pracovně vycestovat.

Člověk by si řekl, že v éře zlaté demokracie již tento koníček nebude mít mnoho zastánců. Ale jak říká klasik: Opak je pravdou! Udavače i dnes může motivovat strach, ale většinou jde o zášť, závist a úmysl ublížit.

V souvislostí se současným státem řízeným terorem, který trvá v různých podobách už skoro rok jsem nedávno četl článek, ve kterém si autor povzdechl, že loni na podzim přichází na úřady méně udání v souvislosti s bojkotem hektických, škodlivých a zločinných opatření vlády. Jinými slovy – Češi práskají méně. Ano. Zjara, kdy byla příroda v rozpuku a konečně po letech se toto nádherné roční období náležitě prezentovalo, vystrašení, závistiví a zlovolní rozhořčení „občané“ pravidelně přetěžovali telefonní linky městské i státní policie s udáváním sousedů, kteří kouří na balkóně, stařenky, která si dovolí bez hadru na hubě jít vysypat smetí nebo veselé skupinky pivařů, kteří si uzávěru hospody kompenzují popíjením lahváčů v parku.

Od jara se doba moc nezměnila, ale v globále lidé prozřeli. Mnozí už začínají být apatičtí při záplavě katastrofických scénářů s neúčinnou a smrtonosnou vakcínou, britskou, brazilskou a bhútánskou mutací viru a hrozbou vymření lidstva. I ti, co neoplývají znalostí matematiky si nakonec dali dvě a dvě dohromady. Vynucování dodržování buzerativních befelů se již moc nedaří. Stát nemá legální kapacity na to, aby rozháněl hloučky sáňkujících dětí a naštěstí ani na to, aby odhaloval stovky a tisíce „ilegálních výčepů“, neboť v lidské přirozenosti je se družit a pít společně národní nápoj. A co na to samotní práskači? I když poněkud polevili ve svých aktivitách, stále se ozývají a moralizují. Nahlásit trestný čin, je prý jejich občanská povinnost. Oni jsou prostě ti, kterým se anglicky říká Whistleblowers – uvědomělí jedinci pískající na poplašnou píšťalku, aby upozornili na, byť i subjektivně vnímané protiprávní jednání. Myslím, že takováto hovada by měla místo toho již  brzy pískat kudlu. Porušování scestných nařízení nefunkční vlády nejsou trestným činem, nýbrž pouhým přestupkem a v juristice existuje třeba i taková Radbruchova formule, podle níž občan může jednat v rozporu se zákonem v případě, že rozpor mezi pozitivním právem a spravedlností přesáhne únosnou mez.

V historii existuje mnoho případů udavačství, které jsou odlišně vysvětlovány v závislosti na okolnostech. Například arcilotr a zrádce Čurda, který napráskal své hrdinné kolegy ze skupiny Antropoid, která provedla v roce 1942 atentát na Reinharda Heydricha splnil podle tehdejších říšských zákonů svou občanskou povinnost. Přesto byl po válce vítěznými krajany nemilosrdně popraven.

Na druhé straně hypotetický disident, který v letech 1975 – 1979 bojoval v Kambodži proti zrůdnému pol-potovskému režimu nebo třeba se mu jen podařilo nelegálně emigrovat, tehdejší zákony zjevně porušil a měl by být proto dodatečně popraven. A jelikož se tenkrát šetřilo municí, měla by mu být podle tehdejších praktik rozbita hlava motykou.

Doufám, že jindy zadarmo drahý Ústav paměti národa (podobně jako naprosto zbytečný ÚSTRK) by nyní měl konečně rozvinout své aktivity, abychom si s jeho pomocí dobře zapamatovali jména současných zločinců, zrádců a jejich věrných nohsledů.

Takže si v tajném šenku u chutného truňku znova připomeňme, že v jednotě je síla nebo foglarovské konstatování, že „Zbraní otroka je zrada!“