Stejně jako byl pro dějiny Jižní Ameriky důležitý revolucionář a bojovník za svobodu Simon Bolivar, který počátkem 19. století osvobodil kus jihoamerického kontinentu od španělské nadvlády, kopřivnický minipivovar Polivar se snaží vyrvat své mateřské město z područí globalizačního Radegastu.

V dávných dobách, až někdy do konce 60. let 20. století se v Kopřivnici a okolí čepovalo pivo z regionálního pivovaru Loučka. Dle slov mého strýce – pamětníka toto pivo nebylo nic moc. Pak nastoupil Radegast, který místním zachutnal. Všude se točila desítka nebo dvanáctka a obyvatelé žili s Nošovicemi po několik dekád ve vzájemně prospěšné simbióze. Pak se však začalo pivo z onoho pivovaru kazit, zejména po jeho přidružení k firmě SAB Miller. V devadesátých letech počaly pronikat do Kopřivnice i jiné pivní značky (Ostravar, Staropramen, Bráník, Krušovice, Nová Paka) a už v roce 1993 se objevily plány na vybudování místního pivovaru. Tento projekt se zpozdil o více než 10 let, kdy se v Kopřivnici na Štramberské ulici u někdejších Uhelných skladů začl vařit Lašský Vulkán. Pro městečko to byla určitě velká událost a majitel pivovaru a hlavní sládek v jedné osobě pan Vaněk se optimisticky vyjádřil, že spoléhá na patriotismus místních pivařů. Trohu se přepočítal. Lašský Vulkán po několik let živořil střídavě v několika místních hospodách (nejdéle se udržel v sídlištní pivnici U Žáby), nakonec z Kopřivnice definitivně zmizel. Údajně Vaněk recepturu i zařízení prodal kamsi do Ostravy, kde měla produkce pokračovat pod značkou Chachárek. Ovšem dnes je Chachárek ostravské veřejnosti znám jako nízkonákladové no name pivo z velice nejasným a důkladně utajovaným původem.

Lašský Vulkán býval 100% nefiltrem často až kalužovité barvy, ve kterém jsem cítil i stopy pevných částeček. Chuťově výživný, občas až lehce agresivní. Vulkán byl živý až moc a dost často se kazil přímo ve výčepu. Zajímavé na něm bylo, že těsně po tom, co se „zlomil“ a byl ještě celkem pitelný odhalil jakousi zapadlou pachuť po oxymykoinu a vitamínu B. Pár let se ležák z Kopřivnice točil i v ostravské pivnici Ken-Ken, kde párkrát byla k dostání i jeho docela zdařilá šestnáctka.

Minipivovarská hospůdka Polivar se nalézá strategicky blízko železniční stanice Kopřivnice – zastávka i autobusového stanoviště. Kapacitně nic moc, pár stolů pro posezení venku. Interiér vkusný, nepřeplácaný. Líbí se mi „flekaté“ stěny v teplých barvách, chce to ještě trochu „zabydlet“. Co se týče samotného piva – podnik nabízí světlou 12°v ceně 29 Kč/ 0,5l a polotmavou 11°za 27 Kč. Dvanáctka je typický ležák pilsnerovského typu spíše hořčího charakteru s poměrně dlouhým chlebovitým dozníváním. Natočeno standardně, říz tak akorát, teplota v normě, ani v létě pivo rychle nezteplá. Polotmavá 11°má docela tmavou barvu, že bych se nebál označit ji jako „černou“. Chuťové podtóny charakteristické pro moky této barvy, jinak však pivo naštěstí dost hořké a velice dobře pitelné. S pivem jsem byl spokojen, ačkoliv, jako mnohdy jindy jsem v těchto produktech trochu postrádal něco zvláštního, co může být vnímáno jako senzorická chyba, ale v podstatě odlišuje dotyčnou značku od pivního mainstreamu.

Zrající sýr v pivu byly nakonec asi obyčejné tvarůžky, ve kterých jsem postrádal inzerované chilli, jinak nabídka pivních chuťovek byla dostatečně pestrá.

Jsem rád, že má rodné město mého otce s naší rodinnou hrobkou konečně svůj pivovar. Vítej, Polivare – osvoboditeli.