Jako každé svátky za posledních minimálně 50 let v TV došlo postupně na Pyšnou princeznu, Anděla na horách a na Dařbujána a Padrholu.

Geniálně zfilmovaná pohádka patří bezesporu do zlatého fondu naší kinematografie, přesto k ní mám již po docela dlouhou dobu jisté výhrady.

Havíř Dařbuján je typickým kladným produktem své doby. Pracant, altruistický soused, milující otec 12 dětí, který zakolísá jen jednou, kdy se snaží vetřít mezi diskutabilní a v době vzniku filmového příběhu naprosto nepreferovanou inteligenci tím, že obdařen zvláštními schopnostmi rezignuje nakrátko na svůj dělnický původ a rozhodne se léčit sousedy. I při oněch aktivitách se však řídí pravidly ryzí empatie a své dočasně nabyté zázračné schopnosti neproměňuje v bezpracný a nízký zisk.

Naproti tomu zazobaný a obézní Padrhola úspěšně zastupuje třídu buržoazních zbohatlíků a venkovských kulaků, přesně podle nalinkovaného trendu 50. let. Dalo by se to v kontextu pokrokové pohádky tolerantně přejít jako dobové nutné zlo, které je zosobněno v postavě lakomce a potenciálního sabotéra, ovšem pouze v případě, že by Padrhola nebyl svým povoláním zrovna sládek. Použít výrobce piva jako model negativního individua je velice kontraproduktivním řešením profilu tohoto literárního antihrdiny. Sládek přece vaří lidem pivo, čímž jim evidentně způsobuje radost. Dělat z něho záporáka není vůbec pěkné, natož výchovné. Hrozí vznik nebezpečných stereotypů.  Podobně je vykreslen i tlustý a nepřátelský sládek z pohádek O loupežníkovi Rumcajsovi.

Uvědomuji si, že na základě stavovské příslušnosti mohou protestovat proti negativní personifikaci příslušníků jiných řemesel třeba i řezníci, hokynáři, pekaři a v neposlední řadě samozřejmě i degenerovaní členové soudobé šlechty, neboť hloupých králů, líných princezen a imbecilních princů jsou plné pohádkové knížky.

Na druhé straně pohádka Dařbujám a Padrhola krásně podporuje samotné pivo. Scéna, kdy pivovarští vylejí obsah pivních sudů do potoka je nádherně zdramatizovaná a trochu mi dokonce připomíná legendární Postřižiny. Lidé všech generací labužnicky hodují a vychutnávají darovaný chmelový mok. Je pro mne možná trochu otázkou, jak silné dotyčné pivo je. Taková 16°nebo 18° by byla i po případném lehkém naředění potoční vodou pitelná, zatímco výčepní světlé by mohlo být ve výsledku dosti vodnaté. Tento problém však očividně filmaři ani přítomní komparsisté neřeší.

Na této filmové klasice se mi líbí i fakt, že hlavní hrdina opije i samotného smrťáka a to za zvuku kouzelného pijáckého nápěvu:“Glo glo glo glo glo glo glória…!“

Jen více takových poučných pohádek!

Možná podle jiných parametrů politické korektnosti propaguje alkoholismus. Ale na takovéto teze si v našem kulatém globalizovaném Blbákově už musíme holt zvyknout….