Podobně se jmenovala jedna hospoda v Šenově, kde se na podzim 1984 porval při místní zábavě náš kytarista s příslušníkem VB.

Minipivovar Podlesí se však nachází u Příbrami. Toto město je spíše známo svými uranovými doly a pivo se v něm dlouho nevařilo. V roce 1985 jsem v Příbrami navštívil kolegu, který tam byl na vojně.

Kdosi mi tenkrát řekl něco o pivovaru v Jincích. Zapomněl však dodat, že tento byl uzavřen už koncem 60. let. Tak jsem popíjel Gambrinus a Staropramen (tenkrát celkem pitná piva) a poslouchal vyprávění mého uniformovaného kamadáda o nedaleké vesnici, kde točí pivo z Březnice.

Pivo z Podlesí jsem už párkrát vyzkoušel, přesto jsem si v Pivní Mozaice zakoupil sedmičku jejich ležáku. Připravil jsem kuřecí steaky s bylinkovým máslem (mátu, kopr, fenykl, bazalku, meduňku, rozmarýn a tymián přidat do rozpuštěného másla a nechat zchladnout) a na chuť si Podlesí otevřel.

První dojem vcelku pozitivní. Klasická sladovo-chmelová vůně a charakteristická hořká chuť dobře uzrálého ležáku. Na běžné popíjení vhodné, avšak brzy se objevily některé mé výhrady. První problém byl už z barvou. Přestože mi bylo jasné, že se jedná o pivo poctivé, nefiltrované plné vitamínů a minerálů, barva byla na můj vkus až příliš zakalená, řekl bych skoro kalužovitá. Asi jsem již trochu zhýčkaný, když si libuji v mocích více vyčeřených až jiskrných. V této souvislosti mi rovněž nevadí, když je pivo s malého pivovaru regulérně filtrováno. Největší újmu totiž výrobek utrpí pasterizací.

Pěna u podleského piva mi přišla dosti nestabilní. Mok v půllitru proto z několika metrů po pár minutách vypadal jak jablečný mošt, nebo surový cider. Pivu rovněž chyběl vyšší říz. Truňk bylo možno pít plnými doušky bez hromadění excesivního CO2, přesto bych přidal něco, aby bylo možno konstatovat okřídlené „jako křen“.

Takže příbramské pivo je slušné, když je vypijete rychle, přičemž vám nebude vadit mizející pěna, zakalená barva a málo bublinek.