Posledních pár let jsem měl absenci, nicméně letos jsem sváteční dopoledne strávil opět u Segala.

Tradicí je degustace různých, většinou zahraničních a ne příliš známých piv. I letos se pár kusů sešlo. Byli jsme jen čtyři, proto na každého vyšlo větší množství testovaných vzorků.

Prvním pivem byl norský ležák Norrlands Ljus.V roce 1990 jsem ve Skandinávii popíjel místní moky Fryderlund a Ringness. Zajímavé třetinkové lahvinky, avšak obsah naprosto fádní. Stejný tvar láhve měl i testovaný Norrlands. I po 30 letech se mi vybavila ona typicky norská chuť. Nuda.

Pak přišel na řadu indický Kingfisher. Byl-li norský lahváč nudný, onen indický, vyráběný nejspíš v UK byl doslova odporný. Možná bych raději volil neutralitu, než onen průmyslový, vlezlý šmak. Naštěstí vím, že v Indii mají i chutnější značky.

Chuť jsme si trochu spravili německým načervenalým speciálem Rote Symphonie z pivovaru Wolfgang Reither. Chuť možná až příliš zakulacená, ale po Kingfisherovi úplná pochoutka.

Kolega přinesl domácí 38% likér, kterému říkal „aaronovica“. Byl dobrý, dosti sladký, avšak občasně jsme s ním proložili naši degustační seanci.

Asi nejlepší z recenzovaných piv byl švédský plechovkáč, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Pivo hojně chmelené a osvěžující.

Další švédský kus Barkar Jul Ale byl o poznání učesanější, ale stále pitelný. Segal nám vyprávěl své skandinávské zážitky, z nichž nejsilnější byly ty o cenách piva v onom prohibičním království. Je to zajímavé, ale žít bych tam nechtěl.

Na závěr ještě speciální silný bock od rakouského Stiegla. Nevím. Tyto silné moky se mi zdají docela sladké a mazlavé. Navíc mám pocit, že při větším množství vypitých kusů by mne brzy bolela hlava.

Na závěr nutno podotknout, že jednotlivé testované vzorky jsem zapíjel Valáškovou desítkou a dvanáctkou a myslím, že toto pivo bylo z celé té plejády zahraničních značek to nejchutnější.

Pivo lidem dobré vůle……