Mám rád tuto pražskou čtvrť. Na mírovém náměstí kdysi točili tenkrát ještě chutné Krušovice. V hostinci V Korunní bylo možno sehnat čepovaného 16° Valdštejna z Nové Paky. Tato restaurace rovněž nabízela několik druhů diet. Zboku však kraloval výmluvný nápis – Pečeme celá selata!
V hospodě Hrom do police nabízeli v 90. letech skoro celý sortiment piv z Poličky. Jinde zase čepovali Kácov nebo Platan.
Velkou událostí bylo znovuotevření vinohradského pivovaru v roce 2013. O dva roky později jsem byl do onoho podniku pozván, abych se účastnil projekce našeho pivního filmu Česká pivní válka. Pamatuji si, že jsem se dostal trochu do konfliktu s místním mladým sládkem, který byl uražen a vyčítal mi, že jsem pošpinil české rodinné stříbro, když jsem při natáčení v Johannesburgu vyprsknul Pilsner Urquell. Byl to tenkrát momentální nápad, rychlá inspirace a nevěřil jsem, že to z filmu nevystřihnou. Vinohradské pivo nebylo špatné, jen mne dosti iritoval nadměrný obsah CO 2 v roztocích.
Vinohradské polotmavé jsem ochutnal i v Bratislavě a před 2 dny jsem objevil v Ostravě vinohradskou 12° v plechu.
Jak již jsem se tady před nedávnem zmínil v souvislosti s pivovarem Obora, jedná se o fenomén poměrně mladý. Do plechovek se plní pivo nepasterované a dokonce nefiltrované. U vinohradského tomu odpovídala i barva. Samozřejmě, že jsem si pivo přelil z plechovky do půllitru, jednak abych viděl stupeň zakalení i případnou jiskru a potom, abych si poněkud vylepšil okolnosti konzumace.
Testované pivko mělo střední hořkost, která se projevovala až těsně před dozníváním. Výsledná chuť však byla docela průmyslová. Tím v žádném případě nemyslím kleštěnce typu G nebo Heineken. Prostě pivo, které pomůže při žízni a ani při společenském popíjení neurazí. Představoval jsem si, jak onen mok popíjím někde ve vinohradské hospůdce a věru to pomáhalo k intenzivnějšímu zážitku.
Vinohradskému v plechovce bych se cíleně nevyhýbal, ale ani je nebudu vyhledávat,
Vinohradské pivo ze sudu vždy stálo za prd, v plechovce to asi o moc lepší nebude.