Již třetím rokem pěstuji na své zahrádce dýně. Je to nenáročná plodina a dorůstá do slušných rozměrů.

Lidé bez fantazie z ní dělají pouze kompoty. Přitom dýňová krémová polévka je učiněný luxus. Dýně se může péct či smažit, přidávat k masu nebo používat jako samostatný pokrm. Někteří podnikavci ji dokonce používají k výrobě piva.

Pumpkin Spicy Ale jsem poprvé ochitnal v aljašském minipivovaru Skagway Brewing Company. Byl to tenkrát pro mne pouhý zákusek, který jsem nebral příliš vážně. Onehdy bylo dýňové pivo z Radničního pivovaru v Jihlavě na čepu i v Hobitu. Reference nebyly tomuto stylu přílišně nakloněny. Obecně jsem usuzoval, že Pumpkin Ale hostům příliš nechutná. Nezbývalo než ochutnat. Čekal jsem nějakou jalovou břečku ve stylu strakonického Čertovského speciálu, do kterého snad byla přidávána červená řepa, ale chuť tohoto ejlu úplně zvrátila má očekávání. Samozřejmě, že od takového speciálu nemůžeme očekávat 100% pivní příchuť. Ta se však u Pumpkinu kupodivu vyskytuje v krásně latentní formě. Co zaujme na první napití je vkusně kořeněná chuť. V čelním plánu je to jasná skořice, která příjemně koresponduje s pikantní hořkostí. Posléze se na patře rozleží i charakter hřebíčku. Koriandr jsem během své poměrně spěšné degustace 0,33 l vzorku nezaregistroval, ale údajně se do tohoto piva přidává. Dýňové mi skutečně chutnalo. Dokonce mohu říci, že každý doušek evokoval další napití. Pravda. Titulní dýni bych v onom moku asi neidentifikoval, ale té si na své zahrádce užiji poměrně dost. Je až s podivem, že mi koření v pivech nevadí. Belgický pšeničňák je dnes už klasikou, ale také mi například chutnalo štramberské pivo perníkové. Pivo je prostě studnicí inspirace pro mnohé experimentátory a je tak laskavé, že to většinou výjde.

Dýně do USA zavlekl koncem 19. století ruský emigrant Vasilij Semjonovič Pumpkin, mimochodem též známý svým vynálezem tříčtvrtečních kalhot. Do té doby se při Haloweenu v anglosaských zemích vydlabávaly melouny a na Havajských Ostrovech kokosy.