Bude to už více než 20 let, co jsem přivezl z Aljašky do Ostravy petku s pivem Spruce Tip Ale.
Poprvé jsem se setkal s oním bizarním speciálem v minipivovaru Skagway Brewing Company. Překvapilo mne, když jsem tahal z pinty smrkové výhonky.
Ještě chutnější byl „smrkáč“ od sládka Huntera z Ketchikanu.
U nás jsem pak po několika letech inspiroval domovarníka Oppelta, který tento ejlík s vlastnoručně nasbíranými výhonky sám uvařil.
Po čase se sezónní výroby chopil i Beskydský pivovárek na Ostravici. Zpočátku však čistý smrkáček kombinoval ještě s medem a s nakuřovaným sladem, takže mi výsledný výrobek připomínal pivo s dílny Čapkova Pejska a Kočičky.
Před pár dny jsem v mém oblíbeném výčepu objevil pivo Forest Ale 15° z polského minipivovaru Nepomucen.
Vedle nezbytných ingrediencí se v onom ejlu nalézá celá plejáda jehličí z různých stromů, což mne trochu překvapilo, neboť anglickým výrazem „forest“ se snad původně označovaly lesy listnaté, případně smíšené,
Ketchikanský Spruce Tip Ale mi chuťově připomínal procházku podzimní usínající přírodou. Vedle chutné a primární pivní složky bylo v produktu cítit i smrkové chuťové a čichové podtóny.
Forest Ale z Polska je alkoholicky o něco silnější (5,5%)a určitě má i vyšší stupňovitost (Hunterův Ale mohl být tak 11°). Les je v pivu cítit, nejvíce mi dochází aróma čerstvé pryskyřice a trochy lesního kvítí.
Je to marné. V současném pivu najdeme dnes doslova cokoliv.
Svět se měni, ale ikonický bělehradský pub Samo pivo zůstává stejný. V létě žádní lidé v undergroundovém interiéru, všichni na terase v obláčcích kouře z cigaret. Kouří se tady snad pořád intenzívněji. Dnes méně lokálních piv, v zahraničních vystřídala Belgie na prvním místě Spojené království. Trappisti, Petrus, Bavik, Chouffe. WC tristni. Okolí stále více připomínající válku. Z podchodu zmizely některé obchody, zejména supermarket, kde bylo lze nakoupit některá místní řemeslná piva z nabídky pubu za zlomkové ceny. Např. z Dogmy. Pusté vitríny otevírají bizarní pohled na vyklizené, již řádně zaprášené prostory. Nefungující osvětlení, zmar a tíseň. Člověk si oddechne až když se přiblíží ke stánkům se šmuky a spěchajícím bělehraďanům sjíždějícím a vyjíždějícím elevátory přímo na hlavní městskou tepnu Terazije a okolní komunikace …..
Za dlouhým barovým pultem pubu je však příjemně. Na tabulích vpravo na stěně lze pohodlně prozkoumat aktuální nabídku, podrobnější je pak pivní menu na pultu. Minimální rozdíl mezi cenou za třetinku a půllitr připomíná zavedenou praxi u nás doma. Tučná rulička dinárů přijde vhod, za jeden vzorek vysolíte v průměru pětistovku. Obsluha je pozorná a hned vysílá starostlivé pohledy když vidí, že se začínáte dívat do dna sklenice. Neotravuje však, stejně jako hudba pouštěná někým zjevně netrpícím nedoslýchavostí. Dináry docházejí, cash only nelze ukecat. Belgrade calling ….
Děkuji za připomínku mé kdysi oblíbené destinace.Už se tam asi nikdy nepodívám.