Na porubskou Myslivnu není z Ostravy ani z Hlučína daleko. Proto jsem v sobotu zamířil na toto místo,  kde se konaly pivní slavnosti.

Známé restaurační zařízení Myslivna funguje (zřejmě s přestávkami) už od roku 1939. Je to jedna z příměstských hospod, ke které se lze dostat přes příměstský les po turistické značce a za pěkného počas tamí posedět s celou rodinou. Na Myslivně pamatuji Radegast, plzeň, Ostravar i Svijany. Mé návštěvy byly vždy náhodné a sporadické, neboť mi osobně nemá Myslivna co nabídnout. Pivní slavnosti před dvěmi lety však byly poměrně vydařené, tak jsem se rozhodl svoji účast zopakovat…

Uvnitř hospody tekl Budvar. Nic proti tomu. Zvolil jsem novinku – nefiltrovanou desítku. Pivo osvěžující, ne zrovna extra výrazné, avšak s typickými atributy odkazující na tradiční budějovickou značku. Jen ta barva byla jakási divná. Lehce šedivá, snad i trochu do zelenožluta. Kousek od hospody na mne pokřikoval fanatický sběratel pivních etiket Kadlec: „Pane Jarošek, to máte sebou ranní moč?“

Takřka veškerý sortiment pivních slavností byl k dostání na jednom místě, jímž byl podlouhlý krytý stánek s pěti výčepními zařízeními. Hned napravo na kraji čepovali Bona ze Zašové. Jedenáctka byla vskutku kvasnicová (příchuť droždí naprosto evidentní) a poměrně dobrá. Největší poptávka však byla po Bonu pšeničném. Z kohoutku pípy však tvrdohlavě vytékala pouze hustohustá pěna připomínající kaši, která se ani v plastovém pohárku přímo na pivo neměnila. Zajímalo by mne jaký je výrobní postup pivovaru Bonver při vaření onoho speciálu, protože zodpovědný výčepní tvrdil, že dodržuje předepsanou teplotu a se sudem bylo zacházeno velice šetrně, čili pivo nebylo vůbec „rozházené“.

Vynechal jsem Poličku neboť ji piji poměrně často, stejně tak jsem se vyhnul i ochuceným experimentům od France – užil jsem si jich dost o dva týdny dříve v Hlučíně. Vyškovské produkty jsou chutné, časem se mohou stát běžnému konzumentovi až příliš „parfémované“. Světlá dvanáctka z Rohova potěšila. Jen jsem se zamyslel kolik druhů piva teď Artur Komarek (píše se to s dlouhým „á“, ale já stále zarputile píši toto příjmení poněmčele – jsme přece na Prajzské!) vlastně vaří. Je to skalní světlá 11°, polotmavá 13°, pivo ořechové, medové, tmavé a teď dokonce 12°ležák. Prostě – kde se dobré pivo vaří, tam se lidem dobře daří! Svou krátkou návštěvu porubského Bierfestu jsem ukončil sklenicí hlineckého Rychtáře. Tady je svět skutečně ještě v pořádku. Rychtář má i v dnešních nelehkých a přetechnizovaných časech svou charakteristickou chuť jak před 30 lety. Zpět do Poruby jsem se vracel přes les po Stezce zdraví. Odolal jsem po cestě ručkovat nebo na nastrčených lavicích dělat sedy-lehy. Energicky přívětivý smíšený les však rovněž skýtá napitým městským pivařům spoustu příležitostí jak se vymočit v přírodním prostředí.