Situace vypadá poeticky. Host přistoupí k výčepu a podá šenkýři malebný džbánek. Ten mu jej naplní pivem.

V mládí mne posílal otec pro pivo přes ulici do restaurace Polský dům. Tenkrát jsem proti džbánkům nic neměl. Při odchodu z šantánu jsem objevil mrtvý bod, kde mne neviděl výčepní od pultu ani otec z okna. Tam jsem si užíval své prvé mladistvé loky.

Později jsem znal tento styl transportu piva povětšinou jen z filmů, příležitostně z mnou navštívených hospod. A brzy jsem již začal uvažovat o nevýhodách této metody. Pro efektivnější a estetičtější čep je naprosto nezbytné, aby byl džbánek viditelně ocejchován. Jinak vám výčepní odmítne natočit jej přímo. Na řadu pak přichází nepřístojné čabrání, kdy vrchní lije do nádoby pivo z již načepovaných půllitrů. Jedná se tedy o démonizované a nepřijatelné pivo slité. Jestliže pak v destinaci je ono pivo „ze džbánku“ opět rozléváno do sklenic, jedná se dokonce o pivo slité dvakrát! To už vypadá na docela slušnou prasárnu. Jedinou možností, jak si takovýto mok dopřát bez toho abyste pohoršovali slušně vychované a vzdělané pivaře, je nechat si pivo natočit přímo do ocejchované nádoby a pak obsah skupinově přímo z téže nádoby vypít. Otázkou je, zdali přece jen není lepší, aby každý člen pijácké skupiny používal individuální půllitr čerstvě natočený v hospodě – v tomto případě by se dal očekávat  nesrovnatelně pozitivnější pivní zážitek.

Můžeme nadávat na nevzhledné a neosobní PET láhve. Přesto si myslím, že v nich bývá pivo kvalitnější nežli ve džbánku.