Pivní historici snad evidují přelomové události na naší pivní scéně jako bylo zřízení „pivního krejcárku“ za Rakouska – Uherska, skoková zdražení piva v 60. a 80. letech 20. století nebo rušení a vznik nových pivovarů. Málokdo si však pamatuje letní pivní kalamitu v roce 1982.

Již v květnu onoho roku se nezvykle oteplilo a pivovary (a dokonce i sodovkárny) nestačily vyrábět. V kultovní ostravské pivnici U Pošty (dnes U Rady) nejprve narazili místo topolčianského Prazdroje Gambrinus, což bylo tenkrát pozitivním faktorem neboť Gambáč byl v roce 1982 ještě pitelný a navíc byl ve třetí cenové skupině o celých 90 haléřů na půllitr levnější, za pár týdnů však místní štamgasti museli potupně usrkávat ostravskou desítku. Nabídka točených piv v oné době nebyla příliš bohatá. V Ostravě se čepovala 12°Ostravar, Radegast, Opavský Zlatovar, Plzeňský Prazdroj a v hospůdce Start na zábřežském stadiónu Staropramen. Přesto výpadek v dodávce plnotučného moku pivaře rozladil. Lepší situace nebyla ani v jiných městech. V červnu onoho roku krize dokonce postihla i Prahu. Ve vyhlášených plzeňských pivnicích sice stálí hosté svůj Urquell zpravidla dostali, mnohé jiné hospody a to často i v centru města měly s pivem velké problémy. Třeba hospůdka Na Kampě, kde ještě před pár lety chodíval Jan Werich vyvěsila ceduli, že nemá pivo ani limonádu. Zřejmě nabízela jen vodu z vodovodu, případně kávu a čaj.

V okolií Prahy to bylo podobné. Na Rakovnicku bylo možné sehnat jen krušovickou 10°, mimochodem v onom čase velice chutnou. Vysvobozením pro mne byla návštěva vesnické nálevny v severočeské obci Domoušice. Tento podnik nabízel čepovanou lounskou desítku i dvanáctku! Jakáto úleva pro mé vyprahlé hrdlo!

Jaké bylo poučení z tehdejšího pivního krizového vývoje? Komunisté tehdy plánovali vše na pět let dopředu a stejně jak nedokázali pochopit, že v zimě může mrznout, nepočítali s tím, že i v květnu mohou vystoupit teploty nad 30°C. Dnes to není o moc lepší, ale aspoň ta pivní krize nám, aspoň doufám, nehrozí.