O tomto městysi jsem nevěděl až do doby, když se jeho název objevil na pivních mapách v souvislosti s nově vzniklými pivovary.

V Kounicích jsou vlastně pivovary hned dva. „Velký“ s vlastní sladovnou a pak ještě jeden domácí s žertovným názvem Lisý Dědek.

Majitel toho druhého, který se opravdu jmenuje Lisý s měkkým „i“ mi do telefonu sdělil, že se u něj v rodinném domku mohu pro petku stavit, ale že on dopoledne nebývá doma. Měli by tam být sice mladí, ale ti jsou v létě prý dost rozlítaní, takže šance koupi unikátního piva je tek 50:50.

Díky obvyklému zpoždění vlaku mi ujel autobus z Kolína a já se do Kounic vydal pěšky.

Rychlým krokem mi cesta trvala asi 40 minut.

Hned při příchodu do obce jsem narazil na stavení Lisého Dědka. Až na třetí zvonění mi otevřela slečna, která mi také prodala 1,5 l petku. Moc na výběr nebylo. Sortiment se skládal pouze ze světlé 12°.

Konečně jsem našel pěknou hospůdku se zahrádkou a vlastním pivovarem. Dvanáctka skvostná! Nenápadná a osvěžující. Když se však zkušený degustátor k jemné chuti „promlaská“, své klikaté cesty do Kounic vůbec nelituje. Tady je Česká Země. Tady jsem doma! Dnes se u nás vaří snad desítky invazivních pivních druhů, ale toto je přesně to, na čem jsem vyrostl a pivně vyzrál. Na zahrádce mi společnost dělají stavební dělníci a mne jenom těší, že někteří si k obědu dají také pivo.

Na čepu je ještě pivo z Rakovníka, ale já ochutnávám  kounickou 15°. Tady už tak nadšený, bohužel nejsem. Pivo má nižší říz, což může být způsobeno i vyšší prokvašeností a i přes specifickou chuť mi nepřipadá příliš lahodné. Proto také svůj krátký pobyt v Kounicích zakončuji již prověřenou 12°a odjíždím směr Praha.

Doma si otvírám Lisého Dědka. Od prvního hltu je ono pivko chuťově výraznější než jeho lokální konkurent, zdá se mi však dosti prvoplánové. Navíc, když si je načaté otvírám po několika hodinách, už ztrácí svůj říz a také pěnu. Možná čepované by bývalo bylo lepší.