Při hostování DPB v Praze 13. a 14. 6. jsme byli ubytováni na hotelu Uno ve Strašnicích.

Z libeňského nádraží jsme cestovali skoro 20 minut tramvají č. 7. Hotel Uno patří nepochybně k nejvyšším budovám v okolí. Napočítal jsem 14 pater a to jsem se zanedlouho dozvěděl, že na rozdíl od hotelů amerických má i patro 13.

Jinak mi toto ubytovací zařízení Ameriku trochu připomínalo. Recepce se mi zdála důvěrně známá. Takové jsem vídával v Sheratonu, Four Seasons nebo v Holiday Inn. Nechyběl ani uzamykatelný prostor pro zavazadla. Rovněž výtahy na mne působily docela americky.

Toho dne jsem už neměl moc času. Na šestou hodinu byla naplánovaná zvuková zkouška v libeňském obchodním domě Harfa. Tak jsem se rozhodl pouze trochu prozkoumat okolí.

Jelikož jsem nechtěl zabloudit, naplánoval jsem si pouze krátkou procházku, většinou v přímém směru s minimálním počtem zatáček.

Přemýšlel jsem, jak naložím s volným časem následujícího dne. V údivu jsem zjistil, že z 51 evidovaných pražských pivovarů vlastně neznám jenom tři. Dva jsou v centru a mají otevřeno od dopoledne, avšak ten třetí Pivovar Vik nedisponuje vlastní restaurací a bude nutno navštívit nějaký výčepní podnik nebo pivotéku.

Cestou jsem míjel hospodu s produkty japonské firmy ASAHI. Na Prahu celkem přátelské ceny, ale ani tento fakt mne nepřiměl vstoupit.

Dalším objevem na mé malé průzkumné výpravě byla restaurace U kašpárka. Vypadalo to na celkem útulný lokál s dlouhým výčepním pultem, takže mi interiér spíše připomínal zahraniční, nejvíce snad britské podniky podobného druhu. Vedle PU a nějakého zvrhlého kyseláče s ovocem nabízeli i Ipu z Břevnova.

Nutno však dodat, že téhož dne v noci nám kašpárci 15 minut před zavíračkou odmítli načepovat požadovaný schlaftrunk.

Ačkoliv jsem si bedlivě hlídal trasu, opět jsem zabloudil. Nemohl jsem to pochopit. Souřadnice byly přece tak přímočaré! Když jsem dorazil k tramvajovým kolejím, otočil jsem se o 180° (tento údaj není přesný, neboť jsem neměl sebou úhloměr) a pokračoval rovně v cestě, za pět minut jsem se ocitl na stejné trati. Buďto se trasa dotyčných tramvají nějak proradně kroutila a nebo přímka není nejkratším spojením mezi dvěma body.

Nakonec vše dobře dopadlo a já se vrátil na Hotel.

Zjistil jsem, že v americkém stylu je i samoobslužný obchod s potravinami či suvenýry a rovněž přilehlá rozlehlá restaurace.

Ale co to vidím na jedné z ledniček? Logo pivovaru Vik! Neváhal jsem a ihned zakoupil jednu plechovku ležáku s názvem Fusion. Slušný mok s impozantními 40 IBU jednotkami hořkosti přišel po strašnické minianabázi celkem k chuti.

Ale tímto výběr piv v Uno shopu nekončí. K dispozici je i pivo z Kamenice nad Lipou a belgická značka Kastel.

Nejvíce mne však překvapil arménský ležák Kilikia. Zřejmě bude přítomen nějaký ten zakavkazský kapitál. Veškerý personál je rusky mluvící a Unětické pivo v útulném hotelovém baru čepuje mladý kluk, který vypadá jako Kazach nebo Uzbek.

Musím říci, že takto pivně přátelský hotel jsem už dlouho nenavštívil.