Přidávat do piva ovoce je dnes už normální.

Belgický kriek, německý radler a další výtvory, nad kterými bychom před čtvrtstoletím žasli a unisono je odsuzovali patří dnes již skoro k běžnému sortimentu zejména malých pivovarů.

Jedním z prvních mých ovocných piv z tuzemské produkce snad bylo černé švestkové ze Štramberku.

V současnosti obdobné experimenty ani nepřekvapí. Ovoce se dává jak do ležáků, tak do ejlů a vznikla též rozsáhlá rodina kyseláků jako je Lambic, Gueze, Berlinen Weisse nebo Gose, kam se různé plody dodávají, aby alespoň trochu osladily jinak trpké až svíravé chutě.

Docela nedávno jsem měl příležitost dva takovéto druhy okusit.

Qásek má v repertoáru mnoho typů vlastního piva a tentokrát jsem tam objevil na čepu višňový speciál s chilli. Výčepní Dan mi prozradil, že do várky se přidalo devět kilo čerstvých višní. Trochu jsem pojaponsku zafilozofoval, že by dle starého orientálního přísloví mělo být na stejný objem vařeného piva čtyři a půl kg třešní a totéž množství višní, vzápětí jsem se však pustil do degustace.

Pivko se povedlo. Stále chutnalo jako ušlechtilý polotmavý mok a příchuť višní byla naprosto homogenní a nerušila. O závěrečný osten se postaralo chilli koření. Ostrost tak akorát, která mi přišla jako logická uzávěrka višňových tónů. Pivo na košt a ne na celý večer – jinak však moc dobré.

Poněkud jinou zkušenost jsem však měl s těšínskou 10° s příchutí pomeranče. V tomto případě mi Barabův Orange už nepřipadal tak povedený. Pomeranč, zřejmě ve formě tresti v pivu rušil a překrýval jeho původní a pro mne vyžadovanou chuť. Opravdu – jako bych pil pivo s džusem. Možná dobré pro milovníky sladkostí, ženy a radleristy – mne však Orange neuspokojil.

Jsem vstřícný k experimentům, většinou však neskousnu, když se míchají hrušky s jablky…