Toto slovni spojeni nezni v cestine prilis pozitivne. Da se vsak aplikovat i na pivo.
V soucasnosti v nasi vlasti pivni okurkova sezona snad ani neni. Pivovary vari jak vztekle, snad jenom nejaky mai bock ci variace na lambic mohou podlehat urcitym rocnim obdobim. Co ale tak pridat okurku primo do piva?
Okurka je pomerne oblibena zelenina. Nema prilis vitaminu, ale kdyz se z ni udela salat ci studena polevka tarator! Nejlepsi je snad nalozena. Osobne mam rad kvasaky a po silnejsim tahu prilezitostne piji i jejich lak. Dnes se pridava do piva kdeco. Avsak okurka v nem bezne nefiguruje. Proto, kdyz jsem v belehradske ochutnavkove hospode uvidel pipu s okurkovym pivem byl jsem trochu neduverivy. Pivo se jmenovalo Wye a vyprodukoval je britsky maly pivovvar Thornbridge. Nu coz. Jedno ochutnam.
Nez mi vycepni tretinku natocil, predstavoval jsem si, kterak asi dotycny mok muze chutnat. Okurka sama neni chutove moc vyrazna a tak je ji treba v jidle dochutit. Konecne jsem se napil praveho Cucumber Ale. Mel jsem pravdu. Skoro zadnou okurku jsem v roztoku necitil. Pivo vsak na druhou stranu bylo velice vkusne. Nato, ze se jednalo o svrchne kvaseny vyrobek neprokazovalo skoro zadnou ovocnost a bylo chmeleno s mirou. Behem me konzumace dotycne tretinky se mi parkrat zdalo, ze odhaluji cast jakesi, povetsinou neprilis pozitivni prichute. Pivo vsak bylo uvareno tak, ze poskytovalo pouze naznaky a nepustilo dal. Nekdo by mohl rici, ze je neutralni, ja bych vsak pouzil muj oblibeny privlastek „jinotajne“.
V kazdem pripade tip pro mistni domovarniky. Okurek je vsude, snad i mimo sezonu plno a nejsou vubec drahe.
Když Balkán tak Balkán aneb Cooltura v Mostaru
Sládek z Oldbridže pečlivě prozkoumal koštovací vzorky srovnané v lednici a nabídnul nám 2 eljy v provedení Brown a Black. První úspěšně sugeroval pocit, že za ním stojí asfaltérská lobby. Tér by šel nožem krájet. Sametovost druhého se nás snažila obalamutit. Black se tvářil, jako by byl mnohem lehčí než ve skutečnosti, přičemž dosahoval téměř 9%. Tak jak to umí dobré italské presso, ačkoliv tam nejde o ABV. Otestovali jsme ještě šestivoltový Amber Ale a o stupínek silnější a chuťově plnější Red Amber. Nicméně pekelně černý ejlík s bylinnou vůní, překvapivě slámově-chmelovou chutí na patře a dlouhým, jemně hořkým doznívaním, tentokrát zvítězil. Na pšeničák jsme nešli, není to můj šálek čaje. Horší to bylo se sládkovými kupeckými počty. Kolik marek to dělá za six-pack doplněný dvěma třetinkami na cestu, to bylo pro sládka a jeho pomocníka příliš. Předváděli tanec s láhvemi, za který by se nemusel stydět ani Lanďák v Audienci… Můj makedonský kolega mi pak s uzarděním sdělil, že v bývalé Jugoslávii byli právě Bosňáci za ty hloupé. Mohl by o nich vyprávět více vtipů než já o příslušnících VB. Nicméně Oldbridž se pyšnil diplomem Ratebeeru – Best Brewer in Bosnia and Herzegovina in 2016, který nám sládek neopomněl strčit před objektiv při dokumentování sortimentu! Promyšlená beer promotion!
Z přidružené výroby JZD, protože přesně tím dojmem provozovna působila, jsme se přesunuli do romantického pubu Black Dog se zhruba 20 pivy na beerlistu. Tam nás čekal jemně zakalený jantarový APA a výraznější, tmavší a barevně dokonalejší IPA, oba z Livanjsko pivara. Ačkoliv málokdy používám tupý půllitr, který brání všem chuťovým prožitkům kromě rychlého slopu, v romantickém prostředí bizarně naskládaných orientálních stavení a můstků, spojujících křivolaký tok místní říčky, to bylo tak nějak jedno a nakonec ani jiné sklo neměli. Bosenské Livanjsko překvapilo. Teplota i čep neměly chybu a všeobecnou spokojenost kalilo jen podezření jakého původu je snadno detekovatelná sladkost, skrytá za stopou amerických chmelů. Nicméně, protože jsme v Černém psu byli i minulý večer, šli jsme jen po tom nejlepším a po Livanjsko se odebrali o dům dál.
Mladá servírka v Beer Ti&Ja byla namyšlená, oplácaná a pocházela z čeledě lenochodovitých. Navíc tvrdila že APA z Cooltura pivara jest pivem ovocným. Po krátké výměně názorů vytasila prospekt s popisky produktů a vítězoslavně mířila ukazováčkem na slovo vočni (ovocný), za kterým však následovalo – aromat iz amerikanskich hmela. To mi neodpustila a nechala mne pak nápadně dlouho čekat na labely Amber a APA z jejich výše uvedeného vlajkového pivara. Nakonec přišel na řadu Pale Ale z Lovac Craft Pivovara. Bylo horko a ejlíky klouzaly samospádem do krku. Chutě se už trochu míchaly, ale kromě ceny bylo pivo v pořádku. Navíc, no complaints, jsme přece v BiH! Lenochoda ani potenciálně movití zákazníci nerozhýbali. Při placení mi pak obezitka odmítla kartu a zároveň nasadila nejhorší možný kurz na euro. No co, byla počastována pohledem, díky kterému jistě pochopila, kde se zrovna nachází. Do baťůžku se ještě vešla APA ze Zmajska pivovara (Zagreb) a další Pale Ale z bosenského Craft pivo Kamen. V závěru dne, stále nad 30 stupňů Celsia, se jistě budou hodit.
Oldbridž a Cooltura. Balkán a nový svět pohromadě. Jeden z paradoxů válkou těžce postiženého Mostaru, který však určitě stojí za další návštěvu. Ne kvůli nekonečně se rozcvičujícím komediantům na Starém Mostu před (ne)skokem do ledové Neretvy a nepřeberného harampádí v křivolakých uličkách, A už vůbec ne kvůli kulatými kameny vyšperkovaných chodníkům, po kterých nelze normálně chodit, či jiných pastí na turisty. Bude záhodno vrátit se kvůli prověření kvality minipivovarských ležáků a pšeničáků, na které tentokrát nepřišla chuť a nakonec ani nebyl čas. A při stmívání se pokusit v utichajícím bazaru hluboce nasát okolní ovzduší a nenápadně se tak přesvědčit, že pach střelného prachu dávno není, a snad už nikdy nebude, jeho převládající složkou.
Děkuji za tip na další pivní zájezd.