Brumov – Bylnice je jakési dvojměstí v Bílých Karpatech. V Brumově fungoval od 16. století městský pivovar, který sice přežil obávaný rok 2000, ale krátce po tomto letopočtu byl bez náhrady uzavřen poté, co potupně vyráběl limonády.

Byl jsem překvapen, když mi kamarádka v roce 1982 přivezla z Bylnice, kde sídlila její rodina exotické pivo. Světlá desítka bez etikety (ty se tenkrát tiskly, ale na výčepní piva se nelepily) měla korunku s vyrytým nápisem Brumov. Pivo z kategorie tehdejších Ostrohů, Jarošovů a Podlužanů. O 11 let později jsem zaregistroval ve známé hlučínské pivnici Kuchař pípu s černou 12°Gerhard, která pocházela z brumovského pivovaru. To bylo mé první a poslední překvapení, co mi připravila tato nevábná výšezmíněná provozovna (Kuchař).

V únoru 1999 napadlo v Karpatech hodně sněhu. Tak jsme se vydali s tehdejší přítelkyní od Jelenovské až do Brumova. Tam jsme navštívili tenkrát ještě funkční pivovar. Zrovna zaváděli pivovarskou hospodu. Sklepy ze 16. století, sládci v gumákách a na čepu mimo jiné i vkusná nefiltrovaná 10°. Bohužel euforie neměla dlouhého trvání a podnik o několik let později zanikl.

V mnohem bližším okolí se nalézá značné množství nových minipivovarů tak nevím, proč jsem se rozhodl zrovna pro 200 km vzdálenou Bylnici, kde se nedávno začalo znovu vařit pivo. Snad nostalgie… Nicméně svého rozhodnutí vůbec nelituji.Cesta vlakem poměrně dlouhá se dvěmi přestupy a 50 minutovým čekáním v Hranicích, kde byl na nádraží na čepu jen Radegast 10°(fujtajbl)!

Nádraží v Bylnici vypadalo jako legendární konec světa. Dojem umocňovala též romantická sněhová pokrývka. Tady bych věru pivovar nehledal. Nicméně jsem jej našel. Pivovar Bylnice přímo na místním hřišti. Hned po vstupu do útulného šenku mne kdosi oslovil. Jaká je to výhoda býti protřelou mediální hvězdou. Pan majitel mne znal z filmu Česká pivní válka.

Po cestě mne vyžíznilo, tak jsem vzal zavděk výčepním světlým. Jednalo se o pivo s názvem Podstraňák o stupňovitosti (EPM) asi 10,7°. Tomu říkám poctivá desítka. A ta chuť. Pivo dobře vychlazené s přírodním řízem se skutečně pilo samo. Komplexní chuť, jemná vůně – tak si vskutku představuji poctivý český mok. Někdo by možná namítl, že se v něm objevuje lehká prachová příchuť, mne to však vůbec nevadilo. Stejné kvality byla i 12°Bobův ležák. Byl jsem zvědavý na dvanáctku polotmavou, které se říká Jantarový stoják. Ta byla vyrobena ze dvou sladů – plzeňského a mnichovského, prezentovala v sobě typickou „bylnickou“ chuť a nebyla přehnaně cítit karamelem. Všechna piva, ač nefiltry disponovala též pěknou přírodní barvou a „jiskrou“. Chutná byla i lokální IPA.

Příběh pana šéfa je rovněž zajímavý. Jako vystudovaný potravinář a obyvatel jižní části Moravy byl původně spíše milovníkem vína a konzumace lokálně dostupných sraček typu Géčka, PU a Kozla mu nedělala dobře. Až jednou o dovolené ochutnal vratislavické pivo Konrád. Brzy začal s jeho prodejem v Bylnici, přihlásil se ke studiu pivovarnické školy v Praze na Podskalské ulici a založil vlastní pivovar.

Toto je stručný příběh jednoho pivovárku, který nesporně obohacuje naši pivní mapu. Další svatostánek – tentokrát větší a již dobře zavedený se nalézá v asi 10 km vzdálením Slavičíně.