Rezolutní heslo ze španělské občanské války z 30. let 20. století je snad opět aktuální.

Katalánci se chtějí trhnout od Španělska. Je to svébytný národ se svým jazykem, historií a kulturou. Jako my do Prahy i oni cpou plno peněz do Madridu a dostanou zpět jen to, co milostivá vrchnost uzná za vhodné. Vypadá to, že celý svět se spikl proti nim. Pro EU a mnoho dalších zemí se jedná o rebelující region, který si koleduje o „adekvátní“ zásah španělského státu. Je pravděpodobné, že v potlačení revoluce bude pomáhat i NATO a naše protichemická jednotka je již v pohotovosti.

Nabízí se paralela se začátkem 90. let v tehdejším Česko – Slovensku. Slovenští nacionalisté během zhruba dvou let tak vyhrotili situaci tak, že jediným mírovým řešením bylo pokojné rozdělení federace. A nemůže za to Klaus a nakonec ani Havel, ačkoliv tomu bych to i rád přišil. Pamětníci si snad vzpomínají na ponuré katastrofické scénáře. V jednom TV dokumentu z roku 1991 se politici nedohodli na zachování společného státu a autoři filmu poměrně přesvědčivě popisovali následnou situaci v zemi. Pamatuji si na stavění hraničních kontrol a chaos ve vlakové dopravě. Podobně to dělal Orson Wells v roce 1939 při fiktivní reportáži o útoku mimozemšťanů. V roce 1991 jsem též potkal v Písku jakéhosi slovenského vojáka základní služby, který už se těšil, že „puojde strielať Čehúnou….“. Když o rok později byl rozpad federace na spadnutí, Mečiar začal otáčet a blouznil něco o „dvojdomku“. Jeho tehdejší představa byla zřejmě země, která si bude dělat co chce a někdo (jako Češi) jí to bude platit. Naštěstí mu na to Klaus neskočil.

V Barceloně je krásně. Piva všude dost, klasické hospůdky mají svou tvář. K půllitru Moritze či Barcina můžete okusit desítky různých pivních chuťovek – tzv. „tapas“. Člověku se nechce ani věřit, že se tam po 80 letech snad znovu schyluje k občanské válce.