Mnohokrát omleté téma, leč stále je to pravda.

Už počátkem 80. let jsem věděl, jak velký je rozdíl mezi PU točeným v Ostravě a okolí a třeba v Praze. Zatímco například v restauraci v ostravské Nové radnici byla plzeň podávaná spíše teplejší s nepříliš estetickou pěnou a charakteristickým „ocasem“, v Praze U Pinkasů nebo U kocoura bylo totéž pivo diametrálně odlišné. Jednak správná teplota, dále na Severní Moravě tenkrát skoro nevídaný říz, nádherná pěna, která kroužkovala a vytvářela „arktické ostrůvky“ a svěží pilsnerovská chuť.

Od 80. let Plzeňský Prazdroj několikrát změnil majitele a pod jeho původním názvem jej už dnešní mladá generace skoro vůbec nezná. Jeho kvalita šla dolů, (jak by se dala při pětimilionovém výstavu udržet?) ale značka stále evokuje historii a národní vlastenectví. V současnosti je u nás zhruba 530 pivovarů nejrůznějších velikostí a zaměření, jednou za čas si ovšem PU dám. Většinou to bývá v případech, kdy mám docela žízeň a v knajpě jsem nucen volit mezi Radegasty 10°, 12°a právě plzní.

Včera jsem v Komenského Sadech skočil na jedno do budovy někdejších veřejných záchodů, z nichž se stala již dávno sadová restaurace Dáma Pyková. Celkem nevýrazný podnik, který však nabyl na významu v dnešní době vládnoucí fašistické junty a prosazované prohibice. Objednal jsem si PU. Pivo mělo předpisovou teplotu a dalo se vypít. V pilsnerovské hořkosti jsem však zřetelně cítil zjevné rušivé podtóny. Celkem jemné, ale mé vycvičené pozornosti neměly šanci uniknout. Takto (a někdy i o dosti výrazněji) mi chutnají někdy některá piva u Segala. Ale možná, že se mi to jen zdá.

Abych se přesvědčil o pravdivosti mých závěrů, navštívil jsem pivnici U Radů. Pamatuji si, že když jsem býval v tomto podniku skoro denním hostem, bývala sobota zavíracím dnem. Dnes to bohudík neplatí. Jen se musí zavírat ve 20.00. Myslím, že Rada je jednou z hrdinných hospod, která se rozhodla před několika dny tento zednářskobolševický zákaz ignorovat.

Hned, jak jsem usrknul z prvního půllitru, zjistil jsem, že jsem se nemýlil. Chuť plzně načepované u Rady byla nezávadná. Pivo mělo pěknou hladinkovskou čepici, na které sice chyběl estetický důlek, či alespoň roztomilá bublinka, avšak pěna zanechávala alespoň náznak tzv. „bruselské krajky“. Žel bohu, trhané arktické ostrůvky jsou už asi nedostižnou minulostí. Mok měl naprosto akceptovatelný říz. Ten nebyl slabý, na druhé straně kapalina neobsahovala vlezlé nadýmající bublinky. Chuť přímočará, žádná nedokonalou údržbou pivního potrubí zapříčiněná pachuť. Zkrátka výčepní vzorně předal to, co uvařili sládci v Plzni pod bičem šikmooké Asahi.

Už dlouho, (mám dojem, že tak asi od roku 1998) jsem nevypil U Radů tři kusy. Vzpomněl jsem si, jak klasická „Rada“ slavnostně uzavírala své prostory koncem března 1990 na dlouhé 4 roky. Po opětovném otevření jsem neskrýval své rozčarování. Avšak dne (po 26 letech) jsem si na novou podobu své kdysi oblíbené hospůdky zvykl. Stále mi nesedí sedadla kolem výčepního pultu, která mi spíše připomínají fenomén 90. let pivní bar, ale dřevěné stoly jsou již náležitě oprýskané a lokál tak již získal svou „domáckost“. A navíc dané pivo tam točí dobře.

Ještě by se do plzně mohla vrátit ta nezapomenutelná „hliněná“ příchuť a cena 3,90 Kčs.