To říkával Jan Werich. Myslil tím to, že negativní věci podlehnou časem vlastní zkáze, případně se historicky znemožní. 

Když těsně po tzv. sametové revoluci přicházel na přetřes katastrofický stav našich služeb – zejména v obchodě a pohostinství optimisticky jsme se utěšovali citátem velkého českého filosofa: Nechme to vyhnít. Bolševik tady vládl přes 40 roků a podařilo se mu všechno zdevastovat, bude to trvat určitě 10, možná až 15 let než se nám společnými silami podaří vrátit vykolejený režim zpět na dráhu normálnosti a prosperity.

Dnes – o 23 let později můžeme bilancovat znovu. Obávaný bolševik nám takřka zmizel z běžného života či alespoň z vyšších politických funkcí, přesto u nás vysněný blahobyt, a tím nemyslím v žádném případě jen ekonomickou stránku našeho života, nenastal. V našich výčepech se neustále hojně vyskytují švadleny a grobiáni, prodávají se zmetky a zavládla opět ( lépe řečeno neustále pokračuje)neúcta k vlastnímu řemeslu a potažmo i k samotným zákazníkům.

Když jsem v létě 1988 služebně pobýval v NDR všiml jsem si ve městech, že mezi komunistickou šedí fungovala například malá soukromá řeznictví. Tam byl oproti státním špatně zásobeným podnikům mnohem širší výběr zboží, vše bylo čisté, úhledné a voňavé a prodavač byl vysoce tolerantní i k mé lámané němčině. Tak jsme si naivně představovali, že do našich zeměpisných délek a šířek se vrátí opět hokynář pan Procházka a hospodský pan Novák, kteří navážou na přerušenou tradici z První Republiky a pozvednou svůj stav opět k vážnosti, kterou si zaslouží. Nějak se to ale celé vymklo. Pan Procházka s panem Novákem zprivatizovali několik hospod a pár obchodů a se základním jměním 100 000 Kč založili firmu Pronov s.r.o.(pár měsíců ještě přetrvávaly osobní spory jestli se má eseróčko nazývat Pronov či Novproch). Své výčepy vybavili hracími automaty a drzými výčepními a vše fungovalo prakticky podobně jako za socialismu. Jen ty ceny šly jaksi nahoru.

V jednom nejmenovaném ostravském paneláku je již asi 20 let zřízen obchůdek s potravinami. Za tu dobu asi dvakrát měnil majitele, současný pronájemce jej provozuje zhruba 15. rok. Není to však krámek idylického pana Procházky ze 30. let. Housky staré, gumové, případně vůbec žádné, salámy či sýry občas lehce nazelenalé. Pár kusů zeleniny povadlých. Otevírací hodiny pro zákazníky často nepohodlné, někdy majitelem ani nerespektované, neboť se stává, že bez jakéhokoliv upozornění si zavře třeba i o půl hodiny dříve. Lidé nadávají, ale z důvodů své pohodlnosti u kvazi hokynáře stále – i když v drobném nakupují. V domě bydlí 60 rodin, čili je přísun zákazníků stále zajištěn. Navíc z okolí se do obchodu stahují nízkopříjmoví alkoholíci, kteří zde dostanou teplého lahváče v průměru o pět korun levněji než kvalitní čep v nedaleké hospodě. Největším zdrojem příjmů je však ilegální „peklo“ ve skladu, kde se za maloobchodní ceny závislím trosečníkům rozlévá tvrdý alkohol.

Že jsme si takhle naši novou ekonomickou budoucnost nepředstavovali? Mějme však na paměti, že dokud nevstoupíme do časově neomezené spotřebitelské stávky a nenecháme podobné parazity zkrachovat, nová naděje nám nepovstane.