Častým problémem kritiky bývá nevyzrálost momentálního názoru či hodnocení a nedostatečný časový odstup mezi vjemem a posudkem.
Hodláme-li něco podrobit okamžité kritice či recenzi, ať už jen tak pro sebe, určitý počet posluchačů nebo dokonce je-li to naše profese a inkasujeme za to honorář, máme nutnost vyslovit svou evaluaci co nejdříve. Tento nesrozumitelný brak má být literární dílo? Na ten plytký film se nedá dívat! Kdo tomuhle má rozumět? Opět se potažmo dostáváme k subjektivnímu druhu hodnocení. Když atlet skočí do dálky 7 metrů a druhý 8, o vítězi není pochyb. Na druhou stranu hodnotit výkony krasobruslařů nebo gymnastů je velice ošemetné. A když už k jasnému verdiktu dojde, odehraje se to v čase T. Kdyby sledoval odborný porotce stejný výkon o dva dny později, možná by se jeho názor lišil.
Totéž je samozřejmě obvyklé i v degustacích jídel a nápojů. Člověk je nádoba chybující a ještě více subjektivní. Pomiňme kolektivní hodnocení piv, kdy se znalecké degustace účastní certifikovaní odborníci. Avšak ani oni se na kvalitě různých značek často neshodnou. Copak potom takový poučený laik. Ochutná pivo X, vyřkne unáhlený názor, případně jej rozšíří přes internet. Jestliže se náhodou později ke stejné značce vrátí, může být jeho hodnocení někdy až diametrálně odlišné. Jistě není moudré snažit se recenzovat piva, když hasíme žízeň nebo jsme ze svého jídelníčku pivo na několik dní vynechali (???). Stejně tak nepodrobujeme chmelový nápoj kritice, kdy jsme přepití, namlsaní jiným chutným mokem nebo dokonce zdravotně indisponovaní (rýma, covid atd.). Ale ani při optimálních podmínkách se můžeme zbytečně unáhlovat a takto i chybovat.
Předevčírem jsem ochutnal pivo z Hoppy Dogu Hercule. Název výrobek získal podle belgického detektiva Hercule Poirota – hrdiny stejnojmenného britského seriálu. Podle mne jsou jednotlivé epizody příliš dlouhé, vystupuje v nich mnoho postav s cizími jmény a každý díl končí schématicky setkáním všech podezřelých (kterých může být i deset) v jedné místnosti, ze kterých je pak identifikován zločinec (většinou vrah). V originálním znění hovoří komisař Poirot s roztomilým francouzským akcentem, což se při českém dabingu ztratí.
Proto též má ono hoppydogovské pivo něco společného s Belgií. Jedná se o svrchně kvašenou 12°, solidně prokvašenou na 5,3% alkoholu vyrobenou z kombinace ječného a pšeničného sladu. Přistupoval jsem k ochutnávce již trochu předpojatý, neboť jsem v truňku očekával dle zažitých stereotypů vůni banánu a nádech indulony. Nic takového jsem však v pivu nenalezl. Nápoj mi připadal drsný, až lehce nakyslý. Expirace však byla avizována až na polovinu prosince. Nikterak nepotěšen jsem zkonzumoval asi půl petky a uzavřenou láhev jsem vrátil do lednice.
K pivu jsem se vrátil až po večeři následujícího dne. A můj prvotní názor jsem opravdu změnil. Byl jsem v podobné dispozici, netrpěl jsem žízní, ani jsem si nestimuloval svůj pivní chtíč jakoukoliv pikantní krmí. Přesto mi pivo chutnalo o poznání více. Najednou mi imponovala jeho jistá brutalita, Belgii jsem cítil kdesi v pozadí a došla mi trochu asociace na flanderská částečně spontánně kvašená piva (Oud Brune). Mok mi připadal divoký, leč přesto pitelný. Klidně bych si ještě jeden půllitr žáhnul.
Konečná osobně objektivní pravda bude možná někde v geometrickém středu. Možná, že při prvním pití jsem přistupoval k Herculovi s jistým očekáváním. Samozřejmě hráli rolo stereotypy belgických pivních druhů a možná nakonec byla kdesi v předvědomí představa mého kultovního hořkého ležáku s dlouhým dozníváním. O den později jsem již věděl, do čeho jdu a proto jsem už pivo bral takové, jaké ve skutečnosti je. Ale co je to vlastně skutečnost?
Takže doporučuji se Herculovi v žádném případě nevyhýbat. A mimochodem, dnes večer v TV běží degustátorský film s Luisem de Funés Křidýlko nebo stehýnko. Tam se ukáže, že odborník dokáže přesně určit odrůdu a původ vína pouze podle jeho konzistence a barvy.
Kdysi jsem narazil na týpka, který tvrdil, že pracuje v pivovaru. Vyprávěl mi o kvantech vypitých piv po čas pracovní směny a jiné veselé zážitky z pivovaru. Třeba jak si s kolegy zavážou šátkem oči a pak tipujou druhy lahváčů. Vyprávěl i o závodech v pití piva na čas, nebo kdo vypije nejvíce apod. Když jsem se ho zeptal (nevěřícně) kolik těch piv během šichty lupne, tak mi odpověděl že kvanta, ale že se to už odnaučil, protože by se u toho uchcal. Teď prý se naučil pít nějaký „silný meziprodukt“ z kádě, po kterém už se tolik neběhá na wc. „Silných meziproduktů“ dá za šichtu 5-6 a je spokojen. Opět jsem se zeptal na počet vypitých piv za směnu, před objevením „silného meziproduktu“. Odpověděl, že cca 25 ks. Chvíli jsem ho ukecával a nakonec se mi to povedlo – šli jsme na pivo a pivovarský pomocník slíbil, že uvidím cca 25 vypitých piv. Byl jsem skeptický, ale zároveň jsem se těšil, že uvidím mladého, zato velezkušeného pivaře v akci. V hospodě jsem spolustolovníka upozornil, že nejsem tak zdatný píč, jako on, a že k zavíračce budu hrd i na 10 vypitých kousků. Dostalo se mi blahosklonného úsměvu.
Pracoval můj známý někdy ve skutečnosti v pivovaru? Jak píše autor článku: Ale co je to skutečnost? 
Pro mě třeba večer se spícím pěti coulovým pivařem, který bez povšimnutí sežral pepřenku. Pro něho to byl možná večer, kdy lopnul svých 25 kousků (ve snu), cestou domů potkal kámoše a u toho si nějaký trouba vymýšlel něco o pepři.
Pivovarský pomocník u pátého piva usnul. Chvíli jsem ho nechal spát, ale začal jsem se nudit, tak jsem ho vzbudil a požádal o svůj zážitek v podobě pětadvaceti coulového hrdla. Byl jsem ujištěn, že všechno bude, ale až po wc pauze, načež vravorající kolega opustil sál. WC pauza mi samotnému u stolu přišla nějak dlouhá. Opět jsem se začal nudit a z nudy jsem provedl rošťárnu. Na stole stála solnička + pepřenka, obsah pepřenky jsem kolegovi vysypal do pátého piva. Pepřenka byla z poloviny plná, takže se pivo zbarvilo do černa, vypadalo a vonělo nevábně. Konečně dorazil můj spolustolovník. Téměř na ex vyžahl svůj pátý, silně opepřený, ležák. Na prázdné pivní sklenici ulpěl hnusný černý pepřový povlak. Ale kolega ho neviděl. Měl jsem pocit, že už nevidí nic. Díval se jako by skrze mě a pitomě se usmíval. Pochopil jsem, že je konec. Pětadvaceti coulové hrdlo tehle večer neuvidím. A ten, který údajně v práci vyhrával soutěže v poznávání lahváčů s šátkem na očích, nepoznal 20 gramů mletého pepře v pivu. Zlomyslný vtípek jsem odčinil zaplacením útraty a doprovodil jsem zpitého kolegu do bezpečí – cestou jsme potkali jeho kamarády a já jim ho předal do opatrovnictví. Jeho kumpáni se smáli podnapilému stavu v kterém se PP nacházel. Chtěl jsem je pobavit ještě více a vyprávěl jsem jim příhodu z hospody. PP připustil, že je ten večer lehce ospalý, ale umakartové čelo popřel a pepř v pivu je prý nesmysl a lež. Možná to byl jen jeho unáhlený názor, možná měl rýmu, covid. Ale možná by i při druhé degustaci nepoznal ten nášup seržanta Pepře.
Autor článku má pravdu, unáhlená kritika může později mrzet. To ale i pochvala. Pivo, které mi dříve chutnalo, mě později zklamalo. A naopak.
Klasická ukázka falešného narcismu. Kdyby ještě existovali Bakaláři, ten příběh by se dal krásně zfilmovat. Zažil jsem v životě rovněž celou řadu podobných historek, ale takováto pěkná „z oboru“ mi snad stále ještě chybí. Jednou jsem potkal v opavském baru opilého údajného baskytaristu, který tvrdil, že je Žbirkův bratranec. Když jsem se ho na Žbirku vyptával, sdělil mi, že s ním nemluví, protože se vykašlal na ochrnutou Mariku Gombitovou (bylo to v roce 1983). Když jsme ho vyzvali, aby si s námi zahrál, odmítl se slovy, že na oné baskytaře jsou příliš měkké struny. Jindy jsem zase poznal mistra ČSSR v šermu, který se mi představil se slovy: „I za vás, pane bych se bil jako lev!“ Když jsem o pár let později uviděl dalšího hosta opavského šantánu ing. Pokorného vylézat z čerstvě vykopaného příkopu, byl jsem okamžitě informován, že mu dnes pár zaměstnanců nepřišlo do práce, tak to musel za ně vzít sám. Někdy nám tyto samozvané VIP sloužily k všeobecnému rozveselení. V dubnu 1985 jsem ve stejném šantánu potkal mladíka, který hrál údajně s kapelou Citron. Zeptal jsem se, zdali tam ještě hraje Mirek Dušín. Prý ano. Ale Jindru Hojera prý vyměnili. Zato za bicími stále sedí známý bigbítový bubeník Jarka Heavy Metelka…..
Úplně vidím tu tvoji poker face, jak se mezi doušky piva ptáš přísedícího „muzikanta“ na Mirka Dušína. Já bych ti ho asi taky odkýval.