Děti v hospodách nemám moc rád, nicméně je do určité míry toleruji.

Jako školák, dokonce snad jako předškolák jsem do restauračních zařízení chodil rád. Otec mi dal ucucnout piva, jinak jsem popíjel povětšinou žlutou limonádu, někdy došlo i na rodinný oběd, který mi v hospodě skoro vždy chutnal.

Dnes mají děti na zahrádkách hostinců, často i v jejich interiéru své koutky a jejich rodiče tam s nimi vydrží sedět často přes celé odpoledne až do večera. Časem se však jejich ratolesti začnou nudit, začnou žalovat, otravovat, stěžovat si a hlavně celou dobu odporně řvou na vysokých zvukových frekvencích. Připustíme-li, že člověk by si měl u piva i odpočinout, něco není zjevně v pořádku.

Vzpomínám, jak kdysi v roce 1974 jsme s rodinou zavítali do jakéhosi výčepu v Ostravě – Michálkovicích. Asi jsme se tenkrát vraceli ze ZOO a bylo horko. Otec měl hned na stole orosený půllitr, avšak my se sestrou jsme marně čekali na žlutou limonádu. Nebyla. Nebyla ani červená, ani kofola. I džus prý došel a nový přivezou až v pondělí. Na druhé straně však hojně teklo pivo, matka popíjela bílé víno a za výčepním pultem se honosila řada nejrůznějších lihovin. Nakonec jsme skončili u nedostatečně vychlazené kohoutkové vody. Tenkrát jsem to bral jako křivdu, ale dnes bych to považoval za šanci, jak eliminovat mladistvé.

Zhruba ve stejné době jsme se skupinkou s letního dětského tábora navštívili pohostinství v Kunčicích pod Ondřejníkem. Tam nám jako dětem odmítli servírovat kofolu, že je to prý zakázáno kvůli kofeinu. V tomto případě lokální výčepní fungoval i jako samozvaný amatérský zákonodárce.

Jsem rád, že už mám svoje roky a nemusím v hospodě popíjet sladké nezdravé limonády.