Občas si s nostalgií zavzpomínám na archaické doby našeho svobodného pivovarnictví.

Píše se rok 1992. Od tzv. „sametové revoluce“ uběhlo už dva a půl roku. Na politické scéně je rušno. Chystá se rozdělení republiky a panikáři sledující dění v tehdejší Jugoslávii dokonce predikují možnou občanskou válku. Země se rekordně rychle rozkrádá, ale to nadšení revolucionáři a nepřátelé komunistů, kteří nevidí za roh, protože tam ani nenahlédnou, nevidí.

Ani mne politika v oněch dnech příliš nezajímá. Hledím jen vstříc očekávané růžové budoucnosti českých pivovarů. Sbírám podpisy občanů k založení Strany Přátel Piva a dokonce píši (leč nakonec neodesílám) emotivní dopis prezidentu Havlovi, ve kterém ho oslovuji jako slavného pivaře. Znovu se otvírá pivovar v Dobrušce a v Golkově Jeníkově. Vznikly i první minipivovary – neznámý, avšak lákavý fenomén oné doby. Jeden byl zprovozněn v centru Brna (Pegas), další ve středočeské Chýni. A navíc už skoro rok funguje rodinný pivovárek Meloun ve Svinišťanech. Kolega mi daruje láhev piva Bernard, které pochází z již téměř zrušeného pivovaru v Humpolci.

V létě 1992 jsem se v Praze seznámil se zajímavými lidmi. Jednak to byli redaktoři v té době jediného tématického časopisu Pivní Kurýr a pak jistý pražský lékař – autor zajímavého projektu. Dotyčný doktor kolem sebe soustředil okruh nadšenců, kteří měli ušlechtilý plán znovu obnovit provoz v již dlouho zrušeném pivovaru Rudník.

Pivovar v Rudníku, obci jinak též zvané Heřmanovy Sejfy je zmiňován již v roce 1560. Během let mnohokrát změnil majitele a nakonec byl zbořen a jeho slavnější a výkonnější nástupce byl postaven koncem 18. století . Největšího rozmachu dosáhl tento pivovar v období 1880 – 1914, kdy byl konstantně modernizován a pak v meziválečném období, kdy dosahoval rekordního výstavu více než 21 000 hl ročně. Jeho sláva skončila v roce Gottwaldovy smrti (1953) a jeho prostory byly od té doby využívány, jak už to bývalo pro socialistické období charakteristické, pro skladovací a zemědělské účely.

Plán nově založené akciové společnosti byl jasný. Navázat na úspěchy rudnického pivovárku, vařit zase lokální pivo a zatraktivnit onu lokalitu v krkonošské krajině pro rozvoj regionální turistiky. Uvažovalo se dokonce o rozvoz piva do místních hospod pivovarskými koni.

Asi dva roky jsem s hlavním organizátorem telefonicky komunikoval. Jeho informace bývaly různého charakteru. Jednou už byl celý záměr před realizací, někdy chyběly jakési lejstra a povolení, jindy se projekt z objektivních příčin opět zdržel. Nakonec vše jaksi vyšumělo. Údajně rakouská firma, která měla celý projekt uskutečnit prohlásila, že záměr je nerealizovatelný. O něco později koupil dotyčný objekt jiný subjekt, který prý udržuje realitu ve stavu, aby nezkolabovala.

Smutný konec, avšak já považuji tuto příhodu za jednu z prvních vlaštovek, předzvěst našich současných slavných pivních časů.

Mám chuť se tady opětovně nad teoreticky nedávnou pivní historií zamyslet.