Asi po půl roce jsem opětovně zamířil do Plzeňského kraje.
Cesta přes Prahu proběhla poměrně hladce. Vlak neměl zpoždění a v hlavním městě jsem měl asi dvě hodiny čas na přestup.
Zamířil jsem na jeden škopek do Staré pošty poblíž hlavního nádraží.
Kdysi tady točili skvělý Smíchov, který bohužel není k pití.
V polovině 90. let tato restaurace fungovala jako retro socialistický podnik se síní tradic. To už dnes nikomu nepřipadá ani vtipné. Proto v současnosti na Poště čepují skvěle ošetřený PU. Ceny trochu vyšší než v Ostravě, ale stále snesitelné.
Poobědval jsem v restauraci U Jindřišské věže. Párkrát předtím jsem tam jedl smaženou tresku, nyní jsem si v dobré víře objednal vídeňskou roštěnou. Čekal jsem na ni docela dlouho, nakonec mi přinesli vysoký kus masa chuťově sice kvalitní, leč zásluhou nedostatečné naklepanosti i celkem tuhý.
Tvrdší sousto jsem pak důstojně zapil v mé zamilované Nálevně v Soukenické světlým i tmavým Fabiánem z Hostomic. Krásná hospoda. Takových bylo v Praze a vůbec v celé republice kdysi plno. Přesto jsem v ní před nedávnem omylem zapomněl zaplatit.
V Domažlicích už nebyl na pivo čas, neboť jsem se přesunul přímo do Chodské Lhoty. Objevil jsem tam sice hospodu U Bednářů, ta je však otevřena pouze v pátek a v neděli.
Můj hostitel – švýcarský Ital s přezdívkou Dudek mne pak po několik dnů napájel německými lahváči z malého pivovaru v Rölzu. Poctivý mok, leč dosti nasládlý.
Po dvou dnech relaxace uprostřed šumavské přírody jsem se šel projít po červené značce do obce Orlovice.
Cesta polem a lesem, nepotkal jsem živáčka, natož mrtváčka, cestu mi zkřížilo jen pár divokých srn.
Ale i na Šumavě bylo onoho dne přes 30 ° ve stínu a tak mne po 4 km cestě přepadla žízeň.
Pohostinství jsem v Orlovicích ani nehledal, protože jsem si vygooglil, že v roce 2012 měla tato obec celých sedm stálých obyvatel.
Následujícího dne po cestě na přírodní koupaliště Lomeček jsme projížděli obcí Kout na Šumavě a já si nemohl nevšimnout chátrajícího, onehdy prosperujícího pivovaru. Byla tady naděje, že opět začne vařit, ale nevypadá to dobře. Bývalý majitel údajně svůj úspěšný podnik ve své závěti odkázal napůl své bývalé manželce a současné partnerce. Ženy se zřejmě nemohly rozumně domluvit. Tak to takhle dopadlo.
Ve středu jsem podnikl vzpomínkový výlet do německého Regensburgu.
Město se za posledních cca 6 let změnilo jen minimálně.
Od nádraží rovně a doleva do Weizenbrauerei na začátku pěší zóny. Krásný stylový podnik, pivo hutné, chutné, leč opět nasládlé. Uvítal bych už suchý německý pilsner.
Nejvíce jsem se těšil do svého zamilovaného Kneitingeru. Bohužel jsem tam dorazil nejspíš příliš brzy. Kolem 14 hodin pivovarská knajpa s tradicí od roku 1530 působila dosti prázdným dojmem.
Pivo stále kvalitní (i když sladké), wurst se zelím výborný a sytý. Trochu za tu dobu, co jsem tu nebyl zdražili. Půllitr už stojí 4.70 EUR.
Rovněž mi chyběl za výčepem můj známý výčepní v kožené zástěře. Při momentální nevytíženosti pivka natáčela jedna z přítomných servírek.
Ještě jeden čekací lahváč – lahodný a již trochu hořčejší Lammsbräu a pak už zpáteční cesta zpožděným vlakem.
V Praze jsem měl čas na přestup tentokrát necelou hodinu. Kousek dál od Staré pošty je další moje kultovní hospůdka Ferdinanda.
Když déle než před 20 lety začínali, na čepu bylo pivo z Benešova.
Jinak se stále jedná o cenově dostupnou žrádelnu (a nálevnu) se hbitou obsluhou.
Dal jsem si klášterskou 11°. Opět mi došly četné asociace:
Poprvé jsem pil točenou 12°Klášter v roce 1984 v Mnichově Hradišti. Pivo lahodné, leč v severomoravském regionu úplně nedostupné.
O čtyři roky později jsem za Klášterem vyrazil do Mladé Boleslavi. Tenkrát se tam tato značka v lahvové formě prodávala pouze v jednom potravinovém stánku a nastrčený místní zloduch mi posledního klášterského lahváčem doslova před nosem vykoupil.
V polovině 90. let se provozu v pivovaru Klášter ujala jistá pražská firma. Jejich pivo se mi podařilo v Praze párkrát ochutnat. Nejhorší zkušenost s touto značkou jsem opakovaně získal v tradiční kavárně Arco poblíž Masarykova nádraží. Dvakrát po sobě jsem tam dostal utrejch nepřístojně nakyslý. Možná by to tak chutnalo židovskému podivínovi Franzi Kafkovi, který kdysi tento podnik navštěvoval, já ale zavolal přímo řediteli Pivovaru Klášter.
Nepovažuji se přímo za rutinovaného práskače, tentokrát jsem však na zhovadilý personál Arca žaloval.
Pan ředitel byl mou zprávou trochu zaskočen, leč slíbil, že sjedná nápravu. Chvíli jsme telefonicky konverzovali a on mi pak nabídl místo obchodního zástupce.
Lákavá nabídka. To bych si ale v oné době musel udělat řidičský průkaz a vzdát se své dobře placené práce na zámořských lodích.
Zbyly mi v kapse necelé tři eura v drobných. To stačilo na točenou třetinku PU v Pendolínu.
Cesta na západ se vyplatila. A určitě jsem tam nebyl naposled.
Příště se budu více věnovat tuzemským alternativním značkám.