Německo bylo rozděleno více než 40 let. Na sklonku existence Německé Demokratické Republiky jsem dostal příležitost v této bizarní zemi půl roku žít.

Vemte hrdého Germána, dejte mu do rukou mávátko, pošlete ho do prvomájového průvodu a učte ho rusky. Tak dopadli občané východní části Německa po prohrané válce. Zatímco západ země se poměrně brzy vrátil k prosperujícímu normálu, z NDR se stal typický sovětský satelit pod záštitou Varšavské smlouvy a RVHP.

Meklenburské městečko Greifswald vypadalo na jaře roku 1988 jako těsně po druhé světové válce. Přesto se v něm nalézala lékařská fakulta a hlavně městský pivovar. V podnikové prodejně bylo možno zakoupit celou škálu místních výrobků, zejména silný a chutný Maibock, v okolních hospodách, kterých tenkrát bylo v Greifswaldu poskromnu však točili skoro výhradně jen klasické helles. Nejvíce mi vyhovovala pivnice Zur Post (U Pošty), což byl poměrně hučák a půllitr piva tam stál něco málo přes jednu východoněmeckou marku (asi 3.50 Kčs).

Podobná situace byla i v nedalekém přímořském městě Stralsund. Lokální pivovárek v těch dobách vařil zřejmě jen jedinou značku piva, kterou láhvoval do třetinkových flaštiček. Nejstylovějším stralsundským podnikem byla pivnice Zum Kogga s interiérem připomínající starodávná germánská plavidla (koggy). Problém byl ovšem, jako ostatně v 90% tehdejších dederonských hospod s teplotou podávaného piva. Lepší kvalita byla v pivnici Gdynia a po pár týdnech se stala mou štamgastskou hospodou restaurace Schweriner Hof. Tam dokonce začali čepovat i pivo černé. Tenkrát mne zaujal systém, kdy se před poloprázdným lokálem  řadí skupinky lidí a čekají na uvedení do interiéru. Nazval jsem to bolševismem ve vyšší fázi – o pár let jsem však zjistil, že toto je běžná praxe třeba i v Holandsku nebo Severní Americe.

Ve městě Neubrandenburg jsem na lavičce v parku vychutnával ke svačině místní značku Vier Tör (čtyři věže) když jsem byl přepaden stádem ovcí, které mne oloupili o chleba a jejich beran se na mne dokonce pokoušel útočit. Pivní výlety jsem uskutečnil i do Dessau, Magdeburgu. nebo Postupimi. Tam jsem hladový vystál čtvrthodinovou frontu na párek v rohlíku, který mi za pár vteřin vypadl do pouličního bláta když jsem se s ním oháněl po útočící východoněmecké vose.

Dlužno však řící, že všechna tehdejší východoněmecká piva chutnala podobně. Vyjímkou byl snad točený berlínský Medvěd na nádraží v Lichtenbergu, Vernesgrün z okolí Karl Marx Stadtu (dnes Chemnitz) a asi nejlepší tehdejší národní ležák Radeberger.

Po sjednocení Německa jsem se na bývalá území NDR dostal jen párkrát. Po dvaceti letech jsem například okusil mok z Zittau.Hrůza! Tak vodnatou a bezchutnou břečku jsem určitě dlouho nepil. A co provedl Radeberger s našimi Krušovicemi!

Němci jsou prostě Němci. Co se týče kultury, bojových tradic, chování i pivovarnictví. Máte-li zájem o hlubší průnik do německého pivního průmyslu rezervujte si vstupenku na mou přednášku Historie a současnost něneckého piva, která se koná 24.4. v 17.30 v prostorách pivotéky v Pivovarském Domě Ostrava.