Hospůdka U Sudu v Přívoze se stala asi před půl druhým rokem mým oblíbeným příležitostným podnikem. Interiér si na nic nehraje, ceny jsou lidové a knajpa má dokonce svůj pivní sklep. 
Přesto však její úroveň pomalu upadá. Nejdříve zrušili kvasnicovou Poličku a nahradili ji 12°Závišem. Už pár týdnů je však místo něj na čepu Svijanský Máz. 11°Otakar se sice stále točí za lidových 19 Kč, ale zdá se mi v poslední době čím dál sladčí a bez potřebného řízu. Hospoda navíc přestala s podáváním alespoň základních pivních chuťovek. Včera jsem si ovšem všiml mnohem závažnějšího problému. Skoro plný lokál byl nesnesitelně zakouřený. Při dýchání mne pálilo v krku a slzely mi oči. Stačila hodina u dvou piv a vypotácel jsem se na ulici, kde jsem i přes pokročilou inverzi zoufale lapal po dechu. Při následné cestě linkovým autobusem jsem ze sebe cítil nasáklost odporným cigaretovým kouřem. Byl jsem dokonale uzený.
23 let po naší slavné revoluci, v druhé dekádě 21 století jsou vzduchotechnické podmínky v našich hospodách nadmíru žalostné. Zatímco v drahých restauracích a mezinárodních hotelech došlo snad k jisté standartizaci podmínek, v normálních pivnicích a výčepech je situace doslova tristní. Zakazuje se kouřit v letadlech, vlacích, čekárnách a dokonce na otevřených autobusových zastávkách, v pohostinských stáncích se však stále lidé, kteří tomuto zlozvyku neholdují dusí. Ve Spojených Státech či v Kanadě před lety kdykoliv jsem zavítal do pivnice či minipivovarské nálevny jsem v nekuřáckém sektoru nikdy nebyl obtěžován cigaretovým kouřem. Důvodem byla vyspělá a v této části světa naprosto běžná vzduchotechnika. I přesto se v Severní Americe dnes nikde v restauraci kouřit nesmí. U nás to připomíná poměry z charakteristického Kocourkova: Přes letité diskuse a spory v našich legislativních orgánech prozatím není moci, která by agresivní kuřáky vyštvala od pípy do otevřených a rozlehlých exteriérů, kde nebudou páchat tolik škody na zdraví svých spolukonzumentů. Zákon, který ukládá majiteli restauračního zařízení uvádět na vchodu do podniku zda-li se jedná o provozovnu kuřáckou či nekuřáckou je kafkovskou fraškou a cynickým výsměchem všem nekuřákům. Oddělené prostory při úrovni našich vzduchotechnických zařízení (funkční aparáty jsou drahé) nic neřeší a huliči opět vítězí. Stačil by jeden jednoduchý zákon – závazný befel, který by bezvýchodnou situaci vyřešil. Na to však je v kuřáckých sněmovnách nedostatek dobré vůle a hlasů. Nejpopulárnějším argumentem kuřáků je, že by lidé přestali navštěvovat hospody a naše kolabující ekonomika by dostala poslední smrtelnou ránu. Ve světě se však nic tak tragického nestalo. Nikotinový závislák pouze opustí útulný šenk a odskočí si ukojit svůj perverzní chtíč do mrazivé či deštivé noci, aniž by současně ohrožoval zdraví ostatních návštěvníků příslušného pohostinství. A nahoře se jedná, hádá a lobbuje. K dokreslení současného patového stavu a možného řešení mne napadají dnes už klasické repliky Jaroslava Foglara:
„To vy jste mne naučili kouřit! To vy jste se mne udělali slabocha!“
„Moc se nebav nebo tě tady složíme!“
„Jak to říkal Mirek Dušín? Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík!“