Jde vlnitý plech po městě a hledá hospodu. Potká druhého vlnitého plecha.
„Kam jdeš, vlnitý plechu?“ ptá se kolegy.
„Jdu na pivo,“ odpoví druhý vlnitý plech. Jdou teda spolu (zde se může anekdota rozvíjet dalších deset minut). Nakonec dorazí do hospody. Nad výčepem je však nápis: Řidičům motorových vozidel, mladistvým, podnapilým a vlnitým plechům alkoholické nápoje nepodáváme!
Pořádek musí být! Mladistvý podnapilý řidič by ve výčepu pivo dostat neměl. Pojďme se však podívat na některé minulé i současné protialkoholické zákony a vyhlášky u nás i ve světě, které nám pivařům komplikují život.
Vyhláška, která u nás byla aktuální od roku 1960 prakticky více než 30 let byla k pivu značně benevolentní. Co se týkalo řízení motorových vozidel platila sice dodnes klasická nulová tolerance, ale zákon umožňoval kupříkladu pití 8° piva ve vybraných provozech jakými byly například sklárny či hutě. Někteří pracanti jich dokázali za šichtu urazit i přes 20. Neumím si představit, že by tuto politiku podporoval třeba současný cigánský management v podniku Arcelor Mittal, navíc vídávám zedníky i kopáče jak při poledních pauzách zapíjejí zelí s bůčkem limonádou či kofolou. Zřejmě se obávají, že je následně bude nahánět nějaký tajtrlík s detekční trubičkou. Páteřním předpisem výšezmíněné vyhlášky však byla stať o prodeji piva nezletilým do 18 let. Tehdejší zákon to zakazoval „s vyjímkou prodeje lahvového piva v uzavřeném balení v potravinářských obchodech…“ Paráda! Tenkrát si mohl desetiletý klučina či čtrnáctiletá puberťačka volně koupit lahváč! A to většinou ne jenom jeden, aby to nebylo podezřelé. Tak o velké přestávce mohla někde tajně popíjet celá 7.B.
I já jsem si takto od svých 15 let počal kupovat pivo, abych mu přišel opět na chuť, neboť mi někdy ve třetí třídě nepříjemně zhořklo. Inspirováni tímto faktem jsme v předsednictvu Bratrstva chmelové šišky hodlali zavést zájmové pivařské organizace pro děti a mládež. Pamatuji, že děti do 10 let by byli tzv. Pivní potěr (PP)a starší 10 let až do konce povinné školní docházky Štěňata (obdoba skautských Vlčat). Dnes děti již tato privilegia nemají a tak stále častěji sahají po marihuaně, pervitinu, extázi či heroinu. Když jsem býval ve svém zletilém mládí díky své mladistvé vizáži v nálevnách poměrně často perlustrován a červená občanka mi počala již brzy stálým nošením a předkládáním chátrat, nadával jsem na komunisty a měl jsem přesvědčení, že v Americe by se to stát nemohlo. Názor jsem změnil ve svých 31 letech, kdy mi odmítli prodat pivo v losangeleské pivnici John T. a chtěli po mne ID(čti ájdý). Nenaštval mne ani tak fakt, že jsem zřejmě nevypadal na požadovaných 21 let, ale spíše politika úřadů USA podle níž jsem byl v kategorii víz C 1 D, tzv. tranzit a tak můj pas musel zůstat na palubě lodi, na které jsem pracoval. Se slovy „27 let jsem žil v socialistickém státě a takový bordel tam nebyl!“ jsem nasraně opustil lokál a počal jsem mít na americkou protialkoholní politiku svůj nelichotivý názor. A tak mne v nejsvobodnější zemi na světě příležitostně kontrolovali až do mých zhruba 40 let. Bodejť by ne. Zodpovědný pracovník, který nezletilému podá alkohol může dostat pokutu až do výše 50 000 USD, vezmou mu licenci a ještě ho mohou na pět let zavřít do basy. Tak si většinou v 18 nebo 19 můžete o pivu nechat jen zdát, dosáhne-te li v USA však osmnáctileté plnoletosti a volebního práva, smíte si v krámě koupit střelnou zbraň a ve škole pobít půl třídy. Ne nadarmo funguje Ministerstvo alkoholu, tabáku a střelných zbraní.
V USA ani nesmíte popíjet na veřejnosti. Cestujete-li se společností vozem, nesmí v něm být otevřená láhev s jakýmkoliv alkoholem. S nejnepochopitelnějším předpisem se však Čech setká když se bude snažit s pivnice odnést uzavřený lahváč, který si tam koupil. Nelze! Buď je nutno jej otevřít a vypít na místě nebo, když má podnik navíc i tzv. Bottelshop zakoupit jej tam. Tam ono pivo zase naopak vypít nesmíte. A zkuste někdy přijít k výčepu s prázdnou PETkou…..
V jedné havajské knajpě jsem chtěl získat pro svou sbírku láhev s místním ležákem Mehana. Dal jem tři točené a pak jsem vyprázdnil i vychlazenou láhev. Problém však nastal, když jsem si hodlal prázdnou láhev odnést. Nabízel jsem celý dolar na zálohu, ale personál byl velice asertivní, i když mi nedokázal vysvětlit jaký má tento skrznaskrz nesmyslný zákaz smysl. Nakonec jsem si láhev z šenku odnesl. Byl jsem však požádán, že v případě zadržení policií nemám přiznávat, že dotyčná prázdná láhev pochází zrovna z onoho restauračního zařízení. Demokracie a svoboda především. Později jsem se dozvěděl, že kdybych láhev někomu rozbil o hlavu, postižený bude z důvodů mé nesolventnosti pět milionů dolarů odškodného soudně vymáhat po inkriminované hospodě. Buďme rádi, že prozatím žijeme v alespoň alkoholově logickém Česku. Nebýt té prohibice. Tu ale měli v plné parádě ubozí Američané déle než 13 let.
P.S. Úvodní anekdotu jsem přeložil do indonéštiny a dal ji přečíst jednomu kuchaři z Bali. (Satu hari suatu besi lantai bergelombang pergi ke kota…) Ten se šíleně smál asi 5 minut a říkal, že si nedovede představit národ, který vymýšlí takové kraviny.