S Waldemarem Matuškou jsem se setkával prakticky od narození, s pivem Matuška zhruba od roku 2010.

Pivovarský podnikatel Matuška z obce Broumy realizoval poměrně odvážný plán. Ve vesnici, která je zobrazena možná jen na podrobných speciálkách začal vařit pivo. Kvůli jeho výrobkům by se však turistický ruch ve zmíněné lokalitě příliš neoživil, proto Matuška strategicky využil relativní blízkosti našeho hlavního města a počal dovážet své pivo do Prahy. To byl počátek jeho úspěchu. Pivo Matuška brzy získalo své dobré jméno a stalo se kvalitní a hlavně široce vyhledávanou značkou. Různorodý repertoár, který byl tvořen jak ležáky a spodně kvašenými speciály různých barev a na druhé straně i moky kvašenými svrchně si získal mnohé příznivce. Za doby mého působení v pivotéce nebyl ani Matuškův ležák ležákem, čili produktem, který by ležel v ledničce dlouhou dobu. Pivaři kupovali jak vzteklí i přes vysokou cenu. A samotné pivo je dobré. Ejlíky a ipy jsou vkusné, weizen je pšenka jak pivo (nikoliv jak víno).

Pro mne – nevděčného konzumenta však začalo být Matuškovo pivo příliš předvídatelné. Jeho dokonalost se pro mne stala skoro nudou. Nedávno jsem si zakoupil jeho speciál Námořník v Bratislavě. Dle etikety se jednalo o silný „námořnický“ ležák se 6% alkoholu. Opět dokonalost sama. Očekávaná hořkost a intenzivní chmelové aróma. Dobré. Ale co dál? Skoro jsem slyšel jak snobové hlučně mlaskají a libují si nad dobrou investicí jejich 6 EUR  za sedmičkovou flašku.

Poděkoval jsem, zaplatil a šel jsem svůj dokonalý degustační zážitek spláchnout nedokonalým mieštianským Bubákem.