V Budapešti jsem neměl mnoho času, tak jsem žádné výrazné pivní dobrodružstvi ani neočekával.

V centru města kvanta lidí a na čepu nejčastěji Staropramen, PU a Budvar. Z místních značek Borsodi, Dreher a Soproni tj. všechno průmyslové sračky z velkých mezinárodních korporací. Nešťastně jsem bloudil a nakonec mne žízeň zahnala na jedno točené Soproni. Mladého číšníka jsem se zeptal jestli aspoň neví, kde bych sehnal alternativní značku Mister, a on mne poslal směrem k nádraží Keleti. Nic pozitivního jsem po cestě nepotkal, snad jen to, že cena točených piv slušně klesala oproti centru a bylo možno zakoupit škopek už za zhruba 30 korun. Nakonec jsem ve Sparu zakoupil pár místních plechovek a zklamaně jsem se vracel na loď. Náhle jsem v boční uličce zahlédl takřka zapadlý obchůdek s povzbudivým názvem Csapház. Uvnitř plných 12 kohoutků a u každého pro mne neznámé pivní logo. Má pivní intuice mne opět nezklamala. Mladý prodavač mi sdělil, že prodávají pouze pivo do petek a minimální objem je jeden litr. Zakoupil jsem ležák Kapucinus a hlavně kukuřičný 5,5%  speciál Rizmajer.

Kapucinus měl poměrně výrazné chmelové aroma, v chuti se však již tak výrazně neprojevoval. Taková osvěžující, příjemná jedenáctečka, dle barvy nejspíše filtrovaná. Kukuřice se od onoho piva kupodivu ani moc nelišila, pouze měla nižší hořkost. Jinak byla dobře pitelná a lehce klouzala do krku. Slušný chuťový zážitek a nové zkušenosti.

Těšil jsem se na příští den a v noci jsem měl divoké sny o maďarském pivu. Bohužel dopoledne jsem zjistil, že můj vysněný podnik otvírá až ve 12 a to byl čas, kdy už jsem musel být na lodi. Buddhisté říkají : Těšit se na něco je pošetilé, neboť jestliže se nestane to, na co se těšíš, trpíš. Mne však uklidňuje myšlenka, že Budapešť opětovně navštívím 7. září.