Pivovarnictví v Berouně bylo zrušeno komunistickou zvůlí někdy koncem 70. let. Proto je nanejvýš pozitivní, že po 20 letech tam vznikl alespoň minipivovar.

Pivovárek paní Mayerové vzikl oficiálně těsně před koncem druhého tisíciletí

O pár let později jsem v tomto okresním městě hledal Berounského Medvěda – takto se totiž místní pivo jmenuje. Z mé služební cesty mi utkvěla v paměti rozvodněná Berounka a pak hlavně areál sběrných surovin, uprostřed nichž stála skromná budova minipivovaru. Mezi haldami šrotu poblíž pivovarské hospůdky se vyjímal český obrněný transportér – tzv. „ótéčko“. Zajímalo mne tenkrát kolik za něj zákazník dostal. Ukradl jej snad nějaký podnikavec České armádě? Dnes má naše vojsko větší množství pásových tanků, proto je někdy nazýváno Armáda s pásy. Bylo ještě brzy, šenk nebyl oficiálně otevřen, tak jsem vypil jen dvě piva se sládkem. Průměr.

O dva roky později jsem dorazil do Berouna podruhé. Tentokrát to bylo úplně o něčem jiném. Stylová šalanda byla již dobudovaná a to pivo bylo naprosto jedničkové. Hlavně světlá jedenáctka. Prostě stoprocentní chuťový zážitek. Takto to vydrželo asi tři roky, kdy jsem si občas do Berouna odskakoval z Prahy. Pak se změnil sládek a mok se opět vrátil k průměru. Proto mne potěšilo, když jsem roku 2009 Medvěda okusil v Kostelci a byl zase slušný. I když ten původní, téměř zázračný nektar to už nebyl.

Na berounském pivovaru bylo zajímavé i to, že služba na vrátnici fungovala 24 hodin denně a po celou tuto dobu bylo možno zakoupit místní pivo v petce za vysoce příznivé ceny. Doufám, že tato vymoženost se udržela dodnes.

Mezi svátky se mi dostaly do rukou dva pro mne nové výrobky berounské provozovny. Tentoktát s jednalo o filtrované lahváče. Vida, jaký pokrok! Začal jsem světlou jedenáctkou Zlatý kůň. Již na začátku degustace mne velice překvapil netradiční buket. Silně kvasový, téměř až zatuchlý. Trošku mi připomínal mokrou trávu. Obával jsem se, že tato vůně přenese senzorickou chybu i do samotné chuti Zlatého koně. V tom jsem se však naštěstí mýlil. Chuť byla hluboce hořká s chmelovým akcentem o vyšší alfě. Chmelu bylo v příchuti dost, přesto mok nebyl ejlově parfémovaný. Prostě jadrná hořkost s příjemným pilsenerovským dozníváním. Pátral jsem v chuťové paměti k čemu bych tento výrobek nejlépe přirovnal. Vzpomněl jsem si poměrně brzo. Tak podobně na mne působila světlá 11°od vrchlabského Hendrycha.  Možná, že bych dal přednost větší chuťové poddajnosti, trochu mi též vadilo, že Zlatý kůň příliš nepěnil. Jinak však tento produkt hodnotím jako velmi dobrý.

Speciální 15° ze stejného pivovaru se jmenuje Lord. Opět filtrovaný lahváč. Čekal jsem výrazně tmavší odstín, pivo však mělo barvu lehce načervenalého zlata. Vůně jevila zase trochu ze zatuchliny, při důkladnější analýze jsem v ní však objevil i stopy přezrálých ostružin. Chuť skoro stejná jako u 11°, mok měl však samozřejmě větší grády.

Člověka (zejména pivomila) vždy potěší když se některý minipivovar dožije svého 15. výročí a navíc stále vaří chutné pivo.