V této kapitole se dozvíte, co nás za pár let čeká, tedy pokud co nejrychleji neodstavíme tu fašizující levicovou sluníčkářskou lůzu od koryt, a tak na poslední chvíli ještě zastavíme morovou ránu, kterou představuje šíření toho jejich sluníčkovského Dobra…

Kapitola   9            Nevratné láhve

Richard několikrát v rukou otočil prázdnou pivní láhev. Byla úplně hladká. Ani stopy po tom, že ji ještě před chvílí zdobila pestrá etiketa Postřižinského piva. Dobrá práce. Trochu teplé vody a je to!

„Perfektní. Jdeme do akce!“

Richard byl profesionální voják. Měl parašutistický výcvik, a přestože pracoval převážně v mírových misích, měl na pažbě svého služebního samopalu pěknou řádku zářezů. Jeho dva společníci však jeho rozhodnost nesdíleli.

„Musíme to udělat dnes?“, otázal se mladší z mužů Vilda. Jméno znělo divoce, ale jeho nositel byl zakřiknutý přecitlivělý mladík, který absurdně toužil stát se válečným hrdinou.

„Ano, dnes!“ prohlásil nekompromisně Richard, „ber to jako součást výcviku. Co je to proti útoku rozzuřených sebevražedníků..“

„Ale kdybychom šli třeba do Kauflandu…“. Richard zjistil, že musí být jako velitel akce ráznější.

„Tak dost, vojáku! Domluvili jsme se, že ty flašky vrátíme tady a já na tom již mimochodem tři týdny pracuju! Vím, co chceš říct. V supermarketu mají na vratné láhve automatickou linku. Ale co když to stroj pozná? Znáš kauflanďáckou ochranku? To jsou pěkně drsní hoši. A to neříkám, jaké mají schopné právníky!“

„Tak vraťme třeba jenom dvě. Myslím, že hned šest najednou je moc…“ namítl Vilda chabě.

„Šest je akorát!“ zpražil ho Richard přísně, „když máš teď problém tak sis mohl klidně ty své dva lahváče vypít v Nymburku a nevozit je tady!“

Trochu zjemnil tón hlasu: „Vždyť jsem vám to hoši vysvětloval. Neděláme nic špatného. Právo je na naší straně. Vyhláška o vratných obalech mluví jasně. Jen někteří si ji vykládají po svém!“

Dotyčnou vyhlášku neznal, ale nechal se řídit svým smyslem pro pořádek a spravedlnost.

„Oni argumentují tím, že když vykoupí láhev, kterou neprodali na zálohu, mají pak problém s velkoobchodem,“ vysvětloval kvapně třetí z mužů, dvaašedesátiletý důchodce Oto. Richard nevěděl, proč s těmi ujetými civilisty vůbec kamarádí. Spojuje je láska k pivu, za kterým jsou spolu schopni cestovat přes celou republiku. Bohužel, někdy je nutné vrátit prázdné láhve.

„Toto je typický přenos povinnosti, který nemusíme akceptovat,“ definoval situaci Richard, který před misí v Kosovu prošel náročným kursem asertivity, „jejich problém není naším problémem!“

„Kdysi jsem mohl vrátit flašku kdekoliv,“ povzdechl si Ota, „a už za jednu korunu bylo možno v lékárně vyzvednout recept na cytostatika na celý měsíc….“¨

Richard používal pamětníka Otu jako historického poradce. Dokázal poutavě vyprávět o minulém režimu. Někdy mu ovšem lezl na nervy.

„Ty už si zapomněl, jak si musel stát frontu na banány? A devizový příslib jsi potřeboval i do Jugoslávie…“

Na to opravdu nebylo co říct. Nezbývalo než si před akcí zopakovat jednotlivé úkoly. Richard půjde k výkupovému okénku a bude se snažit vrátit šest sporných lahví s odlepenými etiketami. V případě, že vzbudí pozornost, Vilda se obrátí na jednu z prodavaček s nějakým dotazem. Bude-li nejhůř a bude nutno akci zrušit, po domluveném heslu kryje  ústup Ota, který se pokusí nápadně ukrást tatranku, aby přilákal pozornost personálu. Tato verze však byla dost nepravděpodobná. Do zahájení akce Nevratné Láhve zbývaly tři minuty. Richard vytáhl z náprsní kapsy maskáčů dalekohled z nočním viděním – suvenýr ze Sierra Leone a namířil jej na nedaleký krámek.

„Anjng!!“

Toto slovo znamená v indonéštině pes a ve Východním Timoru funguje jako mírná nadávka, něco jako naše „sakra“. Vskutku brutálním sprostým slovem v onom jazyce je výraz „ngetot“, po kterém ve Východním Timoru zpravidla začíná fyzické násilí. Richard rezignovaně sklopil dalekohled a upřeně se zadíval na Vildu.

„Jak to, že má dneska službu Kateřina?Vždyť jsi tvrdil, že tam bude Libuška.“

„Já nevím,“ bránil se Vilda, „okopíroval jsem týdenní plán šichet…Že by to bylo z minulého týdne…?“

Richard věděl, že zlobou nic nespraví. Jeho společníci už prostě jsou takoví.

„Vildo, Vildo,“ řekl káravě, „takový lehký úkol. Z takovou tě do té Cizinecké Legie nepříjmou….No nic. Je to další komplikace. Libuška už mne znala, zato ta Kateřina mne evidentně moc nemusí. Ale nedá se nic dělat. Jdeme na to!“

Popadl tašku s šesti lahvemi a vyrazil neohroženě do potravinářské prodejny. V obchodě bylo jen pár lidí. Důchodkyně o hůlce, muž ve středních letech, dvě zhruba desetileté děti. Nikdo z nich nevypadal jako tajný agent. Richard přistoupil k pultu vratných lahví. Mladá žena se na něj lhostejně podívala.

„Kolik toho máte?“

„Šest kusů.“

Pomalu vytahoval flašky z kabely. Sám cítil, že jsou nahé, chudobné a vystavené ostražitému pohledu prodavačky zajisté i podezřelé.

„Slečna Libuška tady dnes není?“ zeptal se, aby přerušil zlověstné mlčení přerušované pouze cinkotem nevratných sklenek.

„Má nemocenskou. Já vám nestačím?“

Vypadá to, že paní Kateřina není naladěna úplně nepřátelsky. Možná, že by s ní mohl začít flirtovat a tak odvést pozornost od případného problému. Nejlepší však bude vrátit flašky a jít….Proč si však ty láhve tak dlouho prohlíží. Proč mu už nedá žetony? Chodil tady celé tři týdny připravovat akci a nikdy to tak dlouho netrvalo.

„Moment…“ řekla náhle prodavačka a zmizela v interiéru služebních prostor. To nevypadalo dobře! Richard jako zkušený voják horečně uvažoval. Má zrušit akci nebo ještě počkat? Kvapně se ohlédl za sebe. Kde je Vilda? Ota stále s košíkem postával před regálem s oplatky. Z útrob skladu přikvačil starší šedovlasý muž v brýlích. Richard cítil, že tolik adrenalinu měl v sobě naposledy při talibanském obklíčení v Afghánistánu. Muž měl na sobě modrý pracovní plášť, čili nevypadal jako člen zásahové jednotky. Nejspíš to bude vedoucí.

„To jsou vaše láhve?“ otázal se věcně.

„Ano. Není snad něco v pořádku?“

„Ta piva jste kupoval tady u nás?“

„Ano. Tedy většinu. Myslím, že dvě jsou odvedle…“

Vedoucí pomalu vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo. Zřejmě se mu nikdo neozval.

„Proč na těch flaškách nejsou etikety?“

Tak je to tady! To podezření bude jen těžko vyvracet. Richard byl dobře cvičený odpovídat na takové otázky. Při jeho zajetí v Iráku mu dokonce ke každému dotazu pustili do varlat elektřinu, a přesto nic neprozradil.

„Odlepil jsem je,“ řekl klidně a zpříma se na vedoucího zadíval. Teď měl znejistět komisní a netrénovaný vedoucí. Ale vůbec na to nevypadal.

„A proč jste odlepoval etikety z šesti lahví?“

„Mám doma sbírku,“ odpověděl vyrovnaně Richard, mimoděk se však rozhlédl kolem sebe. Vilda nebyl na svém místě a bylo evidentní, že to vzdal. Z toho hrdina nikdy nebude!

„Zajímavé. A to jste potřeboval hned šest takových snadno dostupných nálepek jako je Radegast?“

Vedoucí byl překvapivě dobrý protivník. Richard to však nevzdával.

„Nebyl to jenom Radegast. A některé mám na výměnu…“

„Hmmm. Víte, já náhodou sběratele znám. Dnes už nikdo etikety z flašek neodlepuje. Takto se to dělalo možná před 40 lety. Dnes všichni používají internet a chodí na burzy!“

„Proboha! Proč bych vám lhal?“

„Možná proto, že na těch lahvích vůbec nebyly etikety Radegastu nebo Primusu, ale třeba Regenta, Budvaru nebo Rychtáře…“

Richard věděl, že je nejvyšší čas k ústupu. Akce se nezdařila, je nutné zachránit, co se dá!

„Tak dobře! Když je nechcete vykoupit, půjdu jinam!“  Chvatně posbíral flašky zpět do kabely.

„Moment!!!“

Richard uviděl, že těsně před prodejnou zastavuje policejní vůz.

Ngetot! Ngetot!!“ vykřikl Richard smluvené heslo a rozběhl se k východu. Po cestě nechtě brutálně srazil důchodkyni s hůlkou. Krámem se rozezněl výstražný signál. Richard si nebyl jistý, jestli jej spustili kvůli němu nebo Ota svou krádeží aktivoval alarm. U vchodu byl dříve než policista, který zrovna vystoupil z auta. Richard hodil za sebe granát se slzným plynem. Na útěku ho provázel dusivý kašel dvou školáků.

„Stůj nebo střelím!!“

Tůdle. Na to ti, fízle neskočím. Malijští povstalci řvali to samé, jenže francouzsky. Když se člověk zastavil, stříleli stejně. Jen měli na bližší statický cíl lepší mušku. Richard na nejbližším semaforu vyhodil z auta řidiče a zběsilou jízdou prchal před domnělým zákonem. Po cestě auto ještě dvakrát změnil, aby zmátl stopu. Dokonce pustil naplno výfuk, aby nebylo vidět číslo. Paravýcvik mu byl dobrý i v civilu. Svým pronásledovatelům s přehledem uprchl.

Druhý den ráno zapnul Richard televizi. Ve zprávách vysílali jeho včerejší incident v potravinách. Ukazovali i záběry z bezpečnostní kamery. S tou však Richard počítal. Nikdy neodhalil tvář do pozorovatelného úhlu a navíc si chránil hlavu těžkou bojovou přilbou. Volal Ota z vězeňské vazby. Nemohl najít tatranku, tak ukradl horalku, která je o dvě koruny dražší. Jakoby na tom záleželo. Pustí ho prý na kauci a budou ho vyšetřovat na svobodě. Snad nic nepráskne. Volal i Vilda, ale tomu to Richard nezvedl. S ním skončil.

Vstal a uchopil tašku s pěti prázdnými lahvemi. Jednu při včerejší divoké honičce rozbil. Byl rozhodnut porušit zákon. Jestliže země, kde žije a kde platí daně nerespektuje pravidla, které si sama vytvořila, on není povinen je dodržovat také. U nejbližší popelnice se spiklenecky rozhlédl a vyhodil všech 5 lahví do kontejneru s netříděným odpadem. Vyvezou je na smetiště a tam budou škodit okolí určitě několik tisíc let. To máte za to! Kdybyste nedělali problémy, ekologie by na tom jen vydělala! Richard měl žízeň. Potřeboval pivo. Ale točené. Na lahváče snad ztratil chuť do konce života.

 

Předpis č. 477/2001 sb.

Zákon o obalech a o změně některých zákonů  ze dne 4.12.2001

§ 9 článek 4:

Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech je povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží.