aneb, jaké to je být služebníkem PIVA…..
Kapitola 8 Ve službách Piva
Nejlépe poslouží Pivu ten, kdo je uvaří. Hned v závěsu je ten, kdo je vypije. Na třetím místě může být ten, kdo Pivo čepuje a těsně za ním ten, kdo je prodává v uzavřeném balení.
Sloužit pivu lze však různě. Během svého produktivního věku k tomuto zjištění dospěl i Martin J.. O pivu lze dlouze a plodně diskutovat. Taky je chválit a propagovat. Psát o něm pochvalné, případně i kritické články. To Martin J. dokázal. Na stránkách různých tematických i obecných periodik rozebíral aktuální pivní situaci v zemi, informoval o nových pivovarech a s oblibou sepisoval i poutavé pivní cestopisy ze svých četných výprav. Pivo lze i zhudebnit. O pivu se dá i vášnivě zpívat. Snad s výjimkou radikálních muslimských zemí píseň o pivu nemůže nikde nikoho urazit. Koncem 90. let, kdy Martin J. dopsal svůj první pivní muzikál U Zběsilé pípy a shromažďoval materiály pro svou pivní literární prvotinu, dostal zajímavý nápad. Uvědomil si kolik je v republice cestovních kanceláří a přitom žádná z nich nenabízela zájezdy po pivovarech. Svěřil se svému podnikavému kolegovi Karlovi. Nebylo by marné pořádat pivní výpravy pro britské turisty. Občané UK, zejména Angličané mají pivo moc rádi a nejsou líní za ním cestovat. Navíc v této zemi funguje ochranářská pivní organizace CAMRA, která měla na přelomu tisíciletí skoro 100 000 registrovaných členů. Byl to dobrý nápad, proto oba pivaři neváhali a rozjeli se přímo na ředitelství této instituce. Bohužel na podzim roku 1997 začaly davy některých našich tzv. nepřizpůsobivých občanů hledat šťastnější živobytí právě na Britských Ostrovech a úřady Spojeného Království pojaly vůči všem českým občanům oprávněnou nedůvěru. Autobus s výborem nové cestovní kanceláře uvízl na 6 hodin před kanálem La Manche a hrozilo vážné nebezpečí, že jeho nešťastní pasažéři nebudou vpuštěni do země. Martin J. byl nervózní. Nevydržel sedět na pohodlném sedadle stojícího dopravního prostředku a osciloval mezi autobusem, veřejnými toaletami, v jejichž těsné blízkosti polehávali čerství nelegální přistěhovalci a přes celou noc otevřeným bufetem, kde si kupoval drahé, leč chutné francouzské pivo Pelforth. Scéna jako z katastrofického filmu. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak se Martin s Karlem mohli setkat s představiteli organizace CAMRA přímo v jejich sídle v městečku St. Albans. Rozbalili svůj plán, vyměnili si adresy a přislíbili spolupráci. Bohužel výsledkem služební cesty byly jen příjemné pivní vzpomínky. Česko-anglická pivní cestovka nebyla nikdy založena.
Ke svému nápadu se Martin J. vrátil až po letech, kdy absolvoval kurs marketingu. V zadání měl vytvořit tzv. podnikatelský záměr. Bylo to pouhé školní cvičení, tak Martin J. zpočátku váhal mezi prezentací firmy Hitman+Sons nabízející nájemné vrahy a cukrárny pro diabetiky Inzulínek. Pak si vzpomněl na svůj letitý projekt a zpracoval jej tak precizně, že získal obdiv spolužáků i uznání vyučujících. Svou plánovanou cestovní kancelář chtěl původně nazvat Pivoland. Na internetu sice již nějaká podobná doména existovala, nicméně nápad to byl celkem původní. Martin J. vytvořil první itineráře svých pivních zájezdů. S houstnoucí sítí to nebyl žádný problém. Udělal i základní cenovou kalkulaci. Nebyl ekonom, ale vycházelo to dobře. Největší problém viděl v zařizování dopravy z ciziny do Česka pro zahraniční pivaře. Nejlépe by bylo, kdyby se tito klienti dostali do země po vlastní ose a cestovka by operovala přímo z Ostravy. A vůbec! Proč musí být zákazníci jen cizinci? V České Republice přece žije spousta lidí milujících pivo, kteří by služeb takovéto cestovní kanceláře rádi využili. Vše by bylo jednodušší. Příjezd na místo srazu, znalost tuzemské mentality, až do desátého piva žádná jazyková bariéra.
Martin J. seznámil se svým plánem několik prověřených pivařů. Někteří z nich se děsili náročné čtyřdenní trasy.
„Kdo si myslíš, že to vydrží?“
Martin J. byl původně přesvědčen, že tři prohýřené noci při popíjení chutného truňku není žádný mimořádný sportovní výkon a že je toho schopna většina zdravých jedinců, která má pivo ráda. Později však přesto raději zkrátil itinerář na pouhé dva dny. A objevily se nové otázky a pochybnosti. Co když se někdo hned první den ožere a přestože je snídaně plánovaná vždy nejdříve na 9 hodin a odjezd ještě o hodinu později bude odmítat vstát z postele? Bude nutno použít přiměřeného násilí nebo je třeba vytvořit speciální formuláře, něco jako je revers v nemocnici? A co když se někdo v podrouženém stavu třeba zraní při výstupu z autobusu? V případě městské hromadné i dálkové přepravy jsou třeba zastávky pojištěny, ale takto? Může doporučit klientům uzavřít cestovní pojištění. A samozřejmě vytvořit dlouhé a složité znění smlouvy, ve kterém je výčet situací, za něž cestovní kancelář neručí. Účastník zájezdu se otráví alkoholem, při močení u plotu ho pokouše pes, napadne ho rozlícený štamgast v šenku a způsobí mu vážné zranění.
Martin J. zjišťoval, že založení cestovní kanceláře není zdaleka takový jednoduchý odvaz, jak se původně domníval. Navíc se na internetových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj dozvěděl, že provozování cestovní kanceláře je u nás tzv. vázanou živností. Sklad výbušnin může mít kdejaký nevzdělaný blbec, ale na založení cestovky musí mít občan potřebné vzdělání – nejlepší nějakou školu turistického ruchu. Při svém vyšším odborném vzdělání stačilo Martinovi J. naštěstí jen pár let praxe, kterou vykonal společně se svým švagrem na turistické chatě. To by šlo. Projekt však definitivně pohřbila vyhláška 159/1999 o povinném pojištění cestovních kanceláří proti úpadku. Ačkoliv Martin J. plánoval pouze malou firmičku s minimálním obratem, předpis byl nekompromisní. Je třeba složit kauci ve výši 40 000 Kč a pak roční pojistné 25 000Kč. Kdyby Martin J. hodlal vozit lidi na Madagaskar nebo do Západní Afriky, vůbec by se tomu nedivil. Ale jaký úpadek může nastat, když poveze skupinku 15 lidí kolem místních minipivovarů. Asi by se mohlo stát, že zbankrotuje a své klienty opustí v hospodě, kde se všichni uchystají. V tom případě mu propadne i jinak vratná kauce. Jistou možností bylo zřízení tzv. cestovní agentury. Tam tak přísná pravidla nebyla. Rovněž se dají předpisy obejít pořádáním jednodenních zájezdů, kdy se příkladně nekombinuje strava s noclehem.
Martin J. ještě chvíli sháněl obchodního partnera v řadách svých známých. Všem se zdál projekt atraktivní, nikdo však do něj nevstoupil. Martin J. si jen cvičně párkrát zkusil, zdali je tohoto druhu podnikání skutečně v praxi schopen. Sezval své známé, sehnal dopravu autokarem a obtelefonoval pivovary. Vyšlo to. Nabifloval historii, udělal jednoduchý program a dokonce byl schopen jako průvodce komunikovat v několika jazycích. Při minimálním počtu účastníků a cenách dopravce za kilometr jízdy byl však zisk naprosto zanedbatelný.
Roku 2009 Martin J. doprovázel výpravu z hospody Hobit na soutěžní setkání minipivovarů v jihočeském Zvíkově. Stal se dokonce členem degustační komise. Byla to ostatně další z činností, která poslouží pivu. Soutěž byla anonymní, ale vzorky vynikající. Vedle stále plných decových skleniček byla na stole i čistá voda, chléb, salám a sýr. Bylo nutné své chuťové buňky udržovat stále bdělé. V jednom vzorku ucítil Martin J. „hlínu“. Zvláštní sofistikovanou příchuť, kterou prozatím objevil jen asi v 10 pivních značkách na světě. Asi o čtyři měsíce později tento výsledek své degustační expertízy náhodou přiřadil k jednomu z výrobků minipivovaru Velký Rybník. Přestože je degustace velice individuální, postoupil část svého vzorku svému sousedovi, hobitovskému sládkovi Jirkovi.
„To je ta hlína, o které jsem ti vyprávěl.“
Jirka znalecky ochutnal a na oplátku podal Martinovi J. svoji skleničku s jiným vzorkem:
„Tady je ta hlína tak trochu ponořená….“
Dva degustátoři mají v džungli chuťovo-čichových vjemů stejné vnímání! Tomu se říká souhra!
Asi o dva roky později byl Martin J. pozván na setkání domovarníků v Kostelci u Holešova. Až po svém příjezdu se dozvěděl, že má rovněž zasednout v degustační komisi. Zatímco ve Zvíkově bylo degustátorů několik desítek, zde tato čestná funkce čekala na pouhé čtyři porotce. Navíc jeden z nich onemocněl. Dalším překvapením bylo zjištění, že soutěžních vzorků je přes 70!
Martin J. se ke své funkci postavil naprosto zodpovědně. Zřekl se amatérského popíjení většího množství piva jedné značky pro pouhou radost a změnil se v přísného leč objektivního soudce. Soutěž v tomto případě nebyla anonymní. Každý homebrewář nejdříve představil svůj vzorek, který se následně ochutnával. Z každého druhu dostávali porotci jen zhruba decovou odměrku, kterou samozřejmě ani nemuseli celou vypít. Martin J. si zpočátku na každém samplu nejdříve pochutnával, později však již častěji popíjel vodu a zajídal tmavý chléb. O každém pivu si dělal poznámky a hodnotil. Ta medová desítka byla vynikající. Odkud že je? Ze Šumperka? Ten Brňák to má taky dobré, ale tahleta polotmavá 13°mi nic neříká. Sjeli se domácí pivovarníci z celé republiky, nechyběli ani reprezentanti Slovenska, Belgie a Kypru. Pilo se, pilo a smysly s přibývajícími vzorky byly stále více otupené. Za objektivitu výsledků poslední sady už nemohl Martin J. bohužel ručit. I ve finále byl stále střízlivý – soutěžně zkonzumoval tak maximálně 5 piv. Jeho degustační koncentrace však byla naprosto rozhozená. Navíc ztratil dokonce na pár minut chuť na pivo. Na vítězích se všichni tři porotci nakonec shodli. Martin J. odjížděl autobusem na nádraží v Přerově. Zmatenost tisíce pivních chutí spláchl v bufetu přímočarým nasládlým Zubrem.
Život je krásný, zvláště když jej trávíme ve službách Piva!