aneb vše, co jste chtěli vědět o Budvaru a báli jste se na to zeptat….

Kapitola 7               Budvar by nám neměl být ukradený

 

Adam Busch vystoupil z drožky a podal kočímu šest centů za cestu. Ocitl se na Bowel Street přímo před domem svého tchána. Po okolí se linula vůně laciného mýdla. Adamův tchán – známý průmyslník Fritz Anheuser si zařídil bydlení v těsném sousedství své továrny na toaletní mýdlo. Něco sám vyprodukoval, část mýdlového zboží dovážel z Evropy a v St. Louis měl velkosklad pro další prodej. Adam Busch mýdlo rád neměl. Ne že by byl nějaký špindíra. To si ani jako mladý nadějný průmyslník nemohl dovolit. Měl však jistou averzi k unifikovaným a artificiálně vonícím výrobkům svého tchána. V Anheuserově domě bylo oním mýdlovým odérem načichlé ložní prádlo, ubrusy, ručníky a tchánovým mýdlem nepříjemně voněla i Fritzova dcera – Buschova manželka Gretchen. Jinak si ale svého tchána považoval a na návštěvu do jeho domu chodil docela rád. Adam zazvonil u domovních dveří a komorná ho uvedla do přijímací haly. Bude zřejmě ještě dlouho trvat než i on- Adam Busch bude mít doma vlastní komornou a přijímací halu.

„Guten Tag, Adame,“ ozvalo se hned ode dveří do jídelny, ze které právě vyšel Fritz Anheuser v domácím županu. Původem byli oba Němci a Fritz byl navíc přesvědčený vlastenec, takže mu, přestože se snažil mluvit v USA výhradně anglicky, nějaký ten germanismus občas ujel.

„Zdravím tě, Fritzi,“podal mu Adam pravici, „jak se máš?“

Kdyby žili oba ve své staré vlasti, Adam by Fritzovi nejspíš vykal a oslovoval ho uctivě „otče“ nebo tak nějak, v Americe si však říkali familiérně křestními jmény.

„Jsem rád, že jsi došel, Adame“, řekl přívětivě Anheuser, „tak povídej. Jak se má rodina?“

„ Inu to víš,“ řekl Busch, „žijeme, jak se dá. Vilík už půjde v září do školy.“

„Toto ale utíká,“ povzdychl si Fritz, „hlavně, že jsou všichni zdraví. Pamatuj si, Adame. Rodina, to je základ státu. A to platí na starém kontinentu i tady!“

Adam neměl rád tchánova poučná kázání. Byl sice o třicet roků starší, ale to přece neznamenalo, že sežral všechnu moudrost světa.

„Podívej, Fritzi, co jsem ti přinesl,“ změnil pohotově Busch téma rozhovoru a vytáhl z náprsní kapsy pivní láhev.

„Hmm. Pivo přijde vždycky k chuti,“ pronesl se zalíbením Anheuser, „mám to nechat vychladit?“

„Není třeba. Můžeme je vypít jen tak.“ Adam otevřel patentní keramickou zátku a podal láhev tchánovi.

„Je to dobré“, liboval si Fritz, „jen mohlo být trochu studenější. A odkud to pivo vůbec je? Vzhledově vypadá jako německé.“

„Je z Rakouska. Přesněji z Čech. Dováží se do Ameriky zhruba dva roky.“

„Evropských piv není nikdy dost,“ pravil Anheuser, „u nás v Jestettenu…ale co! A jak ty jsi daleko se svým pivovarem?“

„S  n a š í m  pivovarem,“ opravil ho Adam, „samozřejmě, že právě kvůli tomu jsem přišel. Prohlédni si pořádně tu flašku.“

Fritz otáčel lahví v rukou a jeho zrak spočinul na vyleptaném nápisu.

„Budweiser Bier. Made in Budweis, Austria Hungary/Bohemia. To je přímo pivní jméno…“

„Vidíš,“ skočil mu Busch nadšeně do řeči  „ a právě proto jsem dneska tady. Pamatuješ, jak jsme před pár týdny hledali zase název pro naše pivo?“

„Jak by ne,“ zamumlal Fritz, „snažíme se od té doby, co jsme koupili ten pivovar od Urbana+Hammera. Pivovar začne za chvíli vařit a my stále nemáme kloudné jméno.“

„Název firmy Anheuser-Busch nezní špatně, i když já osobně bych ta jednotlivá jména přehodil,“ lišácky se usmál Adam.

„Ale já jsem dříve v abecedě a navíc jsem starší,“ protestoval Anheuser naoko, protože věděl, že si ho zeť jen žertem dobírá.

„A teď si představ, že by se naše pivo jmenovalo Budweiser,“ pravil majestátně Adam a významně se odmlčel.

„Název je to pěkný,“ souhlasil Fritz, „ale nemá to logiku. Budweis je přece jméno města v Rakousku…“ Busch však byl na podobný chabý argument pečlivě připraven.

„Řekni mi, Fritzi – co tady má logiku? To, že se osadníci skoro před sto lety trhli od mateřské Anglie? Že organizovaně a úspěšně vyvražďují Indiány? Nebo měla snad logiku ta hrozná a zbytečná válka, která skončila před sedmi lety? Žijeme v Novém Světě. Všechno je tady nové a jiné. Co se děje na starém kontinentu tady už neplatí,“ na chvíli zastavil proud své výmluvnosti, aby se mohl opět zhluboka nadechnout, „a my, Fritzi dáme těm sentimentálním přistěhovalcům to jejich tradiční pivo.“ Busch věděl, že udeřil na tu správnou strunu Fritzovy duše. Anheuser byl i po třiceti letech v Americe stále vlastencem. Stýkal se s krajany a dokonce s nadšením pořádal i vlastenecké večírky.

„Něco na tom je, Adame,“ odpověděl s rozvahou, „všechna ta jména co jsme vymýšleli jako Vinnetou, Unie nebo Lincoln Lager stála za houby. Osobně bych nejraději naše pivo nazval Jestetten, ale uznávám, že Budweiser je mnohem silnější označení a má dokonce oporu v současném evropském pivovarnictví.“

Busch již věděl, že svého tchána přesvědčil. Bylo to nezbytné, neboť je to právě Anheuser, kdo drží kasu. Venku se obrátil vítr a přinesl do haly vlezlou vůni laciného mýdla.

„Prosím tě, Fritzi,“ oslovil Adam tchána, „mohl bys  na chvíli zavřít okno?“

„Moje mýdlo ti nevoní?“ obořil se na něj Anheuser v žertu, „je to však dobrý artikl. Je to již pěkná řádka let. Jednou jsem….“

„Dost, dost, Fritzi,“ přerušil ho zoufale Busch, „ nemusíš mi zase vyprávět tu tvoji tklivou historku o špinavých dětech v Baltimore.“

„Vidíš, Adame. I mýdlovarnictví je poctivá živnost,“ usmál se Fritz, „ zrovna jsem chtěl objednat ty nové dávkovače drasla. Ale ukecal jsi mne. Teď budu investovat zejména do našeho nového pivovaru!“ Náhle se krátce zamyslel.

„Poslechni, Adame. A nebudou ti Rakušáci nebo Čechové nasraní, že jsme jim ukradli název piva? Co když se obrátí na nějaký soud?“

Adam však znal odpověď na všechny podobné sporné otázky.

„Jak dlouho myslíš, že může trvat příprava nějakého mezinárodního soudního řízení? To už budeme mít dávno zaregistrovanou ochrannou známku v Americe a oni ať si v tom Rakousku dělají, co umí. My jim to naše pivo do Evropy cpát nebudeme! Abych nezapomněl…Zrovna včera jsem obdržel dopis od přítele Conrada, který cestuje po starém kontinentu více než půl roku. Psal, že objevil další potencionální název našeho piva…“ Vytáhl z kapsy kus papíru, „město se jmenuje Mě..mě..chch..olu..ppy, mein Gott, to ani nejde vyslovit … a tak by se jiné naše pivo mohlo zase po německy jmenovat Michelob!“

Anheuser byl podnikatelskou aktivitou svého zetě velmi potěšen.

„Vidím, Adame, že dnes nápady jen sršíš. Tak si pojďme povídat,  jaké by to naše pivko Budweiser mělo vlastně být.“

„Správně,“ přikývl Busch, „především by mělo být americké!“

„To jistě,“ souhlasil Fritz, „ale myslím, že bychom mohli přece jen akceptovat nějaké evropské hodnoty.“

„Určitě. Bude vyrobeno z vody, sladu a chmele.“

„To zní dobře,“ pochvaloval si Anheuser.

„Časem si můžeme sami vyšlechtit i nějaký vlastní druh kvasnic,“ pokračoval Adam, „a určitě v něm bude rýže…“

„Rýže?!“ vykřikl Fritz, „ale přece Nejvyšší zákon čistoty z roku 1516…..“

„1516? 1516?“ vyštěkl pohrdlivě Adam, „v roce 1516 si ještě následníci Kryštofa Kolumba mysleli, že jsou v Indii a nevěděli, jestli se vrátí živí zpět do Evropy. Já jsem Američan a je mi úplně jedno co si vymyslela v roce 1516 hrstka zakomplexovaných bavorských sládků. V Americe budeme mít pivo, jaké si je uděláme. A nějaký rok 1516 mi v tom počínání nemůže vůbec zabránit.“

Trochu zklidnil intonaci své rétoriky a pokračoval dál tišším leč důrazným hlasem:

„Rýže obsahuje hodně škrobu, takže nám pivo bude lépe kvasit. Navíc rýže je všude plno a tak naše pivo bude levnější a lépe konkurenceschopné.“

Fritz se nevzdával. Chtěl ze svého zetě vypáčit co nejvíce informací.

„A uvažoval si o tradičním přidávání bukové kůry do várky? Tak to dělávali sládci v okolí Jestettenu…“

„Blázníš?“ zvolal polekaně Adam, „ kdo si myslíš, že bude mít při naší produkci čas škrábat kůru z buků? Ale na druhé straně to není špatný nápad. Můžeme to uvést v reklamě…“

Anheuser viděl, že jeho podnikavý zeť má vše dobře promyšlené. Proč by se nakonec na staré roky nemohl věnovat pivovarnictví? Pivo má přece docela rád. Doma v Jestettenu je pil skoro denně. Adam je velice schopný a flexibilní mladý muž. Jen je ho občas nutno trochu krotit. Peníze se musí investovat uvážlivě…

„Dovedeš si, Fritz představit pivovar, který na jednu várku uvaří třeba tisíc galonů piva?“ otázal se triumfálně Busch svého tchána, „a na rozvoz žádné koňské povozy, nýbrž moderní vlaky s rozvážkou po celých Státech! Jen škoda, že válku vyhrál Sever a bylo zrušeno otroctví. Černí by pracovali jen za stravu a ušetřilo by se spoustu peněz na výplatách…“

„A jak pokračují testy těch nových chladírenských železničních vagónů?“ otázal se věcně Anheuser.

„Bohužel, poté co při testovací jízdě umrznul jeden z vývojových inženýrů, pokusy byly dočasně zastaveny.“

„Všichni musíme přinášet oběti na oltář pokroku,“ pravil Fritz pietně, „a já věřím, že se náš záměr přes všechny překážky a případné rány osudu podaří.“

„A to jsem ti, Fritzi ještě neřekl, že v budoucnu chci jít do politiky,“ pronesl obřadně Adam.

„To ti chválím,“ řekl Fritz, „myslím, že tady má politika lepší perspektivy než v Německu. Jediný německý politik, kterého uznávám je Otto von Bismarck. USA je velká země neomezených možností. Jak říkal soused Kennedy – politika v Americe má budoucnost. Co můžeme vědět? Možná, že to časem dotáhneš ty nebo tvoji potomci až na amerického prezidenta. Příjmení na to máš – americké i německé zároveň a jadrné. Jen to tvé křestní jméno mi připadá strašně biblické. Měl by ses raději jmenovat John nebo George…“

Toho večera se Adam Busch vracel z domu svého tchána mírně opilý a v dobré náladě. Základy budoucího největšího světového pivovarského koncernu Anheuser-Busch proslulého výrobou slavného amerického ležáku Budweiser byly položeny.

Nakonec oba muži měli v roce 1874 pravdu. Ochranná známka Budweiser Beer byla zaregistrována již koncem 19. století a nikdo proti tomu nic nenamítal. Na druhé straně zkušený psycholog Fritz Anheuser dobře předpověděl, že Češi až se to dozví, budou nasraní. První jednání o právech na název piva Budweiser mezi americkou a rakousko-uherskou stranou proběhla již v roce 1911. Obě strany se snažily o dobrou vůli a rozdělily si teritoria pro odbyt svého stejnojmenného piva. Podobné průlomové posuny ve vleklém právním sporu se rovněž datují do let 1937, 1939, 1962, 1986 a po celou poslední dekádu 20. a první dekádu 21. století. Soudy nejroztodivnějších instancí tlumočí svá rozhodnutí, následně je přezkoumávají, ruší a vydávají rozhodnutí diametrálně odlišná. Spor o ochrannou známku Budweiser se nevede jen mezi českou a americkou stranou ve všemožných státech celého světa, nýbrž i na tuzemském kolbišti mezi Měšťanským pivovarem v Českých Budějovicích (někdejší Samson) a národním  (státním) podnikem Budvar ze stejného města. Na Budějovický Budvar číhá záludně koncern AB InBev, který má své nadšené pomocníky v řadách našich vládních ministrů i parlamentních a senátních politiků. Ačkoliv nedávno se nechal Anheuser Busch slyšet, že o koupi Budvaru již nemá zájem, neboť má své ochranné známky zaregistrované ve většině zemí světa, není důvod tomu věřit. Je totiž rozdíl zdali se exportní pivo nazývá honosně Budweiser či jen lakonicky Bud.

V turbulentních časech devadesátých let minulého století protestovali aktivně proti unáhlené privatizaci a následnému prodeji Budvaru členové britské pivařské organizace CAMRA. Skoro o dvacet let později se pokoušelo spustit propagační a osvětovou kampaň Sdružení přátel piva. A opět: Čeští občané, kterých se toto nekalé dění přímo týká, neboť se v současné době jedná o poslední velký pivovarský podnik v českých rukou, se k dané problematice chovají povětšinou laxně. Nějaký Budweiser Budvar jim může být ukradený…