v této kapitole se dozvíte, kterak pivaři přicházejí o iluze…….

 Kapitola  6          Jak pivaři přicházejí o iluze

V bytě Martina J. zazvonil telefon. V roce 1993 byly mobilní přístroje v nově vzniklé České Republice ještě velkou vzácností. Jednalo se o nadrozměrné aparáty s anténou, u kterých byla extrémně drahá pořizovací cena i odchozí i příchozí hovorné. U Martina J. tudíž zazvonil telefon tzv. pevné linky. A budeme-li chtít být přesní, musíme konstatovat, že ani klasicky nezazvonil, nýbrž zabzučel jakousi primitivní několikatónovou melodii. Martin J., který již byl na ono nové „zvonění“ navyklý, zvedl sluchátko.

Volal jeho pivní kumpán z Keramické pivní peruti. To byl jeden z četných klubů, kterých se po revoluci vyrojilo na desítky. Zpravidla to byli pijáci, kteří se recesně organizovali do skupin s jasným programem – vypít co největší množství piva pod heslem, že v jednotě je síla. Tentokrát však zpráva byla závažnější než obligátní pozvání na chmelovou spářku:

„Víš o tom, že britský koncern Bass získal 34% podíl v Pražských pivovarech?“

Informace byla šokující. Počátkem 90. let sice občas prosákly ze sdělovacích prostředků nepodložené poplašné zprávy o hrozícím zahraničním kapitálu, tohle byl však jasný důkaz. Martin J. přemýšlel. Pražské Pivovary vlastní v současnosti tři hlavní provozovny v Praze.  Jaký bude mít vliv vstup britských financí na pivní situaci v ČR? Pivovary Staropramen a Bráník ztrácejí dech, začínají vařit „moderními“ metodami a to jejich pivo je čím dál neutrálnější. Holešovická provozovna, jejíž Pragovar nebýval kdysi k pití však začíná vařit pivo chutné a taková dobře natočená desítka Měšťan je vskutku slušný mok.

Vedle této nejstěžejnější informace si Martin J. vyměnil s Keramickou pivní perutí už jen několik vět. Kumpán se omluvil, že nebude mít čas zajet v říjnu na pivní schůzi do Ostravy. To bylo typické. Martin J. již v roce 1982 založil pivní hnutí Bratrstvo chmelové šišky a po změně společenských poměrů se snažil pod částečnou záštitou časopisu Pivní Kurýr o rozšíření činnosti. Pokoušel se navázat kontakty s podobnými institucemi po celé republice. Čeští pivaři však byli liknaví a dávali přednost nezávazné alkoholové intoxikaci. V roce 1993 se vyvíjela pivní situace a chtělo to nějakou celorepublikovou pivní iniciativu, která by mohla tento proces pozitivně ovlivňovat. Práce se však nedařila. Kupříkladu se Martin J. seznámil s nějakým pivařem z Hradce, který se scházel vždy o víkendech se svými soupitníky v hospodě Na Konečné v Hradci Králové. Pijácký spolek však bohužel zanikl s uzavřením dotyčného restauračního zařízení.

Vzápětí po událostech na podzim 1989 se začala formovat Strana přátel piva. Martin J. byl vývojem událostí tak nadšen, že se osobně chtěl také politicky angažovat. Do strany sice nevstoupil, ale snažil se pomoci vytvoření této instituce sbíráním podpisů k petici. Strana přátel piva (SPP) vznikla a dokonce v roce 1992 kandidovala v parlamentních volbách. Za odhalení etikety žateckého piva v bezplatném televizním spotu jí tenkrát hrozila pokuta ve výši dvou milionů korun.

Martin J. byl zrovna v inkriminovaném roce 1993 pozván na schůzi této strany do

Prahy. Schůze se samozřejmě konala v hospodě, první okolnost, která však Martina J. poněkud zmátla, byla, že v dotyčném pohostinství se čepoval Gambrinus, což už v první polovině 90. let bylo pivo na hranici pitelnosti. Martin J. přicestoval na míting zřejmě z největší vzdálenosti. Naprostá většina z účastníků byli „Čecháčci“ ponejvíce zjevně z Prahy.

Martin J. přednesl svůj improvizovaný příspěvek, ve kterém se nejvíce věnoval vzniku nových minipivovarů a případné obnově zrušených podniků. Nehovořil však nejspíš stejným jazykem jako ostatní přítomní. Očekával podporu hnutí za lepší pivo a širší výběr pivních značek posvěcenou rostoucí politickou silou pravověrných pivařů. Všude kolem však cítil pouze úsilí dostat se k politickým postům a s tím souvisejícím objemným korytům. Předseda strany vyhlásil diskusi o tom, se kterou stranou na české politické scéně by bylo nejlepší jít v příštích volbách do koalice. Martin J. zjistil, že ve jménu kariéry by SPP odhlasovala spolupráci i s Rudým Ďáblem. Jedna věc však pivní stranu přece jen profilovala. Její členové na schůzi debatovali o nejvhodnějším pivovaru, který by tuto formaci bohatě sponzoroval či alespoň občas věnoval nějakou tu bečku na sjezd. Martin J. si přečetl programové prohlášení. Vedle naprosto obligátních bodů slibujících potenciálním voličům ráj na zemi bez jakékoliv výrazné zmínky nápoje podle nějž nese strana jméno vyloženě razil článek 6. SPP v něm slibuje, že se zaslouží o renesanci úcty k hornickému povolání. O rok dříve česká vláda uzavřela na Ostravsku skoro všechny šachty a tým SPP jel zrovna nahánět politické body do Karviné…

Ne, ne, soudruzi! Tudy cesta nevede! Vše co se hned po revoluci zdálo nadějné, nabíralo zvláštní směry a etapy vývoje. Neblahé následky průniku cizího kapitálu do českého pivovarnictví na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1998 již vlastnil Bass další dva české pivovary: Pivovar ve Vratislavicích a Ostravar. V těchto provozovnách, stejně jako ve všech podnicích česko-britských Pražských pivovarů přejmenovaných na Pivovary Staropramen se začaly točit velké prachy, šidilo se pivo a nastolovala „optimalizace výroby“. Tak v onom památném roce 1998 Bass hanebně uzavřel hned dva české tradiční provozovny. Pivovar ve Vratislavicích, který přežil dvě světové války i komunistické hospodaření ukončil zásluhou cizáků v české zemi svou výrobu zhruba po 125 letech existence. Stejně tak dopadl i architektonicky skvostný Měštanský pivovar v Holešovicích, v jehož interiéru byly později vystavěny reprezentační byty pro zbohatlíky. Zbývající dvě pražské provozovny se pak staly majetkem dalšího koncernu InBev (před tím Interbrew), která dodatečně ještě v roce 2007 zrušila bez náhrady podnik v Bráníku.

Martin J. celé dění sledoval se znepokojením. Takto si věru novou pivní dobu nepředstavoval. Snažil se alespoň hledat drobná pozitiva, která bylo možno v oněch pohnutých časech naštěstí rovněž najít. Nejvíce potěšujícím faktem bylo nesporně to, že se nakonec přece jen začaly obnovovat již uzavřené pivovary. Už zkraje 90. let začala opět vařit Dobruška, Golčův Jeníkov a dokonce byl otevřen někdejší pivovárek v Kácově. Nadšenci zakládali drobné akciové společnosti na podporu nových podniků – Martin J. se málem stal akcionářem jedné z nich – na renesanci pivovaru v krkonošském Rudníku. Vznikal nový fenomén – minipivovary. Jeden z úplně prvních byl otevřen už roku 1991 ve Svinišťanech, následovaly podniky v  Brně, Chýni u Prahy a v Hradci Králové. Obrozenecké hnutí se dokonce nevyhnulo ani severní Moravě. V roce 1993 začaly vařit nové minipivovary v Novém Jičíně a v Hlučíně, o rok později i v Rožnově pod Radhoštěm. Na trh pronikaly kdysi nemyslitelné pivní speciály. Piva všemožných barev i vysokých stupňovitostí. Čtrnáctka nebo šestnáctka už se nevařila pouze o Vánocích, nýbrž bylo ji možno ochutnat po celý rok. V roce 1991 také pivovar Herold v Březnici oprášil starou českou tradici pšeničného piva.

Začal vycházet časopis Pivní Kurýr a tak svitla naděje na řízenou pivní osvětu.  Ve výčepech se najednou objevilo větší množství funkčních píp a pivař si mohl vybrat. Konaly se též první větší pivní festivaly. Přestože se Česká Republika považovala nadále za soběstačnou pivní velmoc, počaly se na trhu objevovat i první zahraniční značky. Krátce po revoluci kupř.do obchodů i hospod pronikl příhraniční rakouský Zwettler. V Praze vznikaly irské a anglické puby, které měly běžně na čepu Guinness nebo Bass. V polovině devadesátých let dokonce Martin J. objevil na Moravě třetinku s mexickou Coronou. Tato piva však byla mnohem dražší než ta tuzemská a sloužila hlavně k obohacení sortimentu na trhu.

Byla to doba plná naděje, hledání, ale též deziluze. První vlna rozvoje pivovarů netrvala bohužel dlouho. Již v polovině 90. let znovu zrušili výrobu v nedávno zprovozněných pivovarech v Dobrušce a Golčově Jeníkově. Padl též Kácov. Jepičí život měly minipivovary v Brně, Táboře i ve Slušovicích. Tam se svého času dokonce objevily minipivovárky dva. Jeden z nich – Bavor si nastavil vysoké cíle průniku do celého zlínského regionu, ale pochopitelně narazil na neproniknutelné řetězce velkovýrobců. Druhý Valašský Beran fungoval asi rok a jeden z jejich spolumajitelů – dobrodruh pan Šalvět se dokonce prý pár let skrýval před Interpolem v jistém baru na Kanárských Ostrovech. I v Severomoravském kraji po krátké euforii ukončily provoz zánovní podniky v Novém Jičíně a Rožnově pod Radhoštěm. Uzavřeny byly i tradiční pivovary v Olomouci a Vsetíně.

Staří výčepní změnili zavedené stereotypy svého chování a počali nestydatě lhát svým hostům. Některé přijatelné pivní značky byly na pípách nahrazeny tekutými blivajzy chemických koncernů a šenkýři bezostyšně tvrdili, že staré dobré pivo již nemá potřebnou kvalitu a proto přešli na jinou značku. Málokdo byl schopen z nich dostat pravdivé informace, proč k této absurdní transakci vlastně došlo. Martin J. s hrůzou sledoval, že velké pivovary, zejména ty se zahraniční majetkovou účastí nejen przní samotnou výrobu zlatého moku, ale též provozují naprosto nekalé obchodní praktiky. Dodat hospodě výčepní zařízení a veškeré s tím související předměty bylo i tenkrát legální. Ostatně si to mohli dovolit i menší výrobci. Dealeři podniků masové produkce však nabízeli hospodským i hotové peníze, jakési nevratné půjčky „na zařízení restaurace“. Za to si však diktovali i velice nestandardní podmínky ve smlouvě. Radegast si například vyhrazoval ve „svých“ hospodách zákaz čepování jakéhokoliv jiného (zpravidla dvanáctistupňového) piva. Novým termínem obohacujícím restaurační terminologii je též tzv. „povinná výtoč“. Za prvotní úplatu se majitel pivnice zaváže odebírat nadiktované množství piva ať je již schopen                        prodat nebo vylít do odpadu.. Ve fantazii globálních velkovýrobců nelze klást meze.

Zděšení Martina J. vyvolala rovněž Jobova zvěst, že opavský Zlatovar zakoupil spolu s obchodním domem Breda jeden velice známý, jak je dnes zvykem politicky korektně říkat „kontroverzní“ podnikatel. Konsternace byla naprosto oprávněná. Krátce poté co se sesypal historický módní dům Ostravice, který měl výšezmíněný výlupek rovněž v prádle, upadl Zlatovar do dluhů a daňových úniků a o pár let později byl po zhruba 180 letech relativní prosperity bez náhrady uzavřen.

Česká pivní scéna byla roztříštěná, chyběly věrohodné a objektivní informace. Vymodlený měsíčník Pivní Kurýr začal být sponzorován velkými pivovarskými společnostmi, takže na většině stránek pěl oslavné ódy na Krušovice, Zlatopramen nebo Velkopopovického Kozla. Martin J. potřeboval sjednotit všechny tyto negativní jevy a jejich příčiny do jediného zavilého nepřítele, proto si představoval zlého antipivního čaroděje, kterého nazval Blujnokvas. On sám se stylizoval do role Cervantesova rytíře smutné postavy a velké žízně, který v hospodách bojuje se starými mechanickými větráky a svými hrdinskými činy si nechce naklonit ctnou paní Dulcineu, nýbrž usiluje dobýt českému pivu zpět jeho ztracenou slávu. Zatímco bláhový rytíř vyvolával i v pivařské obci mezi svými shovívavý úsměv, čaroděj Blujnokvas se činil. Otevřené kvasné kádě proměnil v nevzhledné cylindro-kónické tanky, uhranul pijáky piva, kteří pak velebili Staropramen nebo Starobrno coby tradiční české pivo. Nejškodlivější kousek se však Blujnokvasovi podařil na sklonku 20. století, kdy došlo ke spojení čtyř velkých pivovarů a takto vzniklé portfolio bylo prodáno do zahraničí. Kdyby se jednalo o Německo či Velkou Británii dalo by se to při troše dobré vůle i pochopit. Blujnokvas však byl ve svých zlomyslných taškařicích důsledný. Plzeňský Prazdroj, Gambrinus, Velkopopovický Kozel a Radegast byly prodány do Afriky.

Někdy v roce 1999 volal Martinovi J. jistý redaktor deníku Dnes. Ptal se ho na jeho názor na plánovanou fúzi podniků Plzeňské pivovary a Radegast. Martinova odpověď byla jasná. Chystá se lumpárna, na kterou může brzy  doplatit celý český pivní průmysl. Nedošlo-li ještě na privatizaci Budějovického Budvaru a jeho následný prodej koncernu Anheuser Busch, spojení dvou národních gigantů a jejich zahraniční vlastnictví může udělat minimálně tolik, ale zřejmě i mnohem více škody. Vehementně protestoval i britský Bass. Oháněl se hospodářskou soutěží a kartelovými dohodami, přitom on sám by této příležitosti rovněž využil, jestliže by se mu naskytla.

Dokonáno jest! Spojení podniků prostřednictvím japonské banky Nomura posvětil nejspíš zkorumpovaný Antimonopolní Úřad a novému kolosu se u nás otevřelo plných 44% trhu. Navíc se tyto do té chvíle tradiční české značky staly majetkem jihoafricko-americké společnosti SAB Miller. A co na to český pivař? Víceméně nic. Loga ani cena se nikterak dramaticky nemění – tak co se vzrušovat? Byli jsme před Jižní Afrikou, budeme i po ní. Plzeň je naše rodinné stříbro a Gambrinus nám štědře sponzoruje fotbalovou ligu. A co teprve Bůh Radegast, jehož pivo je hořké jako život sám! Okravatovaní dealeři vyrazili do akce a zamořili výčepy od Hrčavy po Hranice v Čechách. Výčepní zakletí čarodějem Blujnokvasem v prodejní roboty pak vyměňují zavedená piva na pípách za denaturované náhražky chuti chudobné leč opěvované  hysterickou reklamou. Nejslavnější český ležák Pilsner Urquell, který býval pověstný svou nenahraditelnou kvalitou vody se vaří všude tam, kde si búrští kvazimanažéři usmyslí – třeba v sousedním Polsku. České pivo na prahu nového milénia dostává řádně na frak. První poločas jedna nula. Jestliže pivař o deset let dříve byl plný iluzí a ideálů, teď o ně pomalu přicházel. Těžce zkoušené pivo si však zasluhovalo alespoň naději. A ta podle moudrého pořekadla prý umírá poslední.