Kapitola 2 – Země, ve které žijeme

O povaze a mentalitě českého národa byly popsány už tisíce tun papíru. Během staletí se stala tato otázka vděčným tématem kronik, letopisů, encyklopedií i beletrií nejrůznějších zaměření a žánrů. Historii českých zemí od příchodu legendárního praotce Čecha v interpretaci našich předních uznávaných i prokletých historiků a spisovatelů můžeme najít v knihovnách i na internetu. Není již třeba se touto problematikou dále literárně zabývat. Chceme-li však definovat konkrétní ztrátu něčeho co k naší tradici a kultuře neoddělitelně patří, je nutno vymezit a zhodnotit místo činu, okolnosti, dobu i historický kontext ve kterém se tato událost odehrála. Dále se budeme snažit i hledat viníka. Ten však v tomto případě bude pouze potenciální, ba přímo imaginární. Nemůžeme totiž namířit adresný ukazovák pravé ruky na celý národ, který si nechal ukrást své tradiční pivo a jeho letitou kulturu.

Český národ se snad již od doby svého vzniku potýká s otázkou svého sebeurčení. Pomiňme dávné dějiny a jeho koexistenci v časech nadvlády etnik mongolských, tatarských či tureckých. V novodobé historii například Palacký viděl budoucnost českého národa pod ochrannými křídly Rakouska – Uherska. Mnozí jeho tehdejší oponenti však preferovali tzv. panslavismus pod vedením ruského Velkého bratra. Po roce 1918 přišlo snad pár let samostatné existence s domněnkou, že Češi si konečně vládnou sami. Přítrž tomu však učinil Mnichov. Jan Baťa chtěl české krajany vystěhovat do Patagonie a Hitler by je nejraději přímo vyvraždil. Po válce jsme se stali součástí velkého mezinárodního socialistického tábora. Teoreticky jsme stále byli Čechoslováci, internacionalismus a vědecký světový názor nás však stále strkal do jakési velké škatule zemí RVHP a Varšavské Smlouvy.

Příliš jsme si nepolepšili ani po tzv. „sametové revoluci“. Nejprve, snad z opožděného vděku americké armádě, které jsme po léta upírali osvobození Plzně se naším zářným vzorem staly Spojené Státy. Nicméně na své další příslušnosti jsme i nadále pracovali. Mezníkem byl náš vstup do NATO v roce 1999. „Už nikdy Mnichov!“ dalo se číst z rozzářených tváří našich tehdejších politiků. Severoatlantická aliance přijala do svých řad armádu, která si na obranu vlastní země nevystřelila od roku 1620. Skutečné terno pro euro-americké bezpečnostní struktury.

Největší ranou pro naši novou nezávislost byl však vstup do EU v květnu 2004. Je pravdou, že mnoho možností nám nezbývalo. V té době již byly české banky ve stavu, že jsme v žádném případě nemohli tímto konkurovat Švýcarsku a u Hodonína se netěžilo zdaleka tolik ropy jako v neunijním Norsku. Pomiňme politickou frašku, byrokracii a kvanta absurdních předpisů a zákonů, před nimiž by se sklonili i nejzarytější komunističtí ekonomové z nechvalně známé RVHP. Čech přestal být vnímán jako Čech a stal se z něj Evropan. Ano. Jsem geograficky obyvatel Evropy, stejně jako jsem třeba Indoevropan, Severopolokoulan, Pozemšťan a Sluneční Soustavan. Především jsem ale Čech. Má vlast má historii mnoha staletí, máme svůj jazyk a kulturu. Nesnáším, když mi okravatovaný imbecil přiživující se za stotisícový plat v jakýchsi pochybných evropských institucích z televizní obrazovky podsouvá, že nesmíme být nacionalisté, nýbrž bychom se měli hrdě hlásit ke svému evropanství. A to samozřejmě i po boku zemí, které nás v historii zradily, opustily nebo přímo napadly. Mají Češi po těch letech vlastně ještě nějakou vlastní identitu, kteří se jim jiní snaží ukrást? Rezignovaný Evropan se zbytkem českého občanství může tak nad informací o prodeji tradičního pivovaru do ciziny jen lhostejně mávnout rukou. No co? Pivovar je tady, tak zůstává český. Nebo: Dnes se prodává všechno tak jaký div? Případně: Je mi to jedno!

Dalším problémem je, že nám Čechům stále někdo lže. A nejhorší na tom je, že jsou to nejvíce naši vlastní krajané. Doba reálného socialismu byla vlastně etapa přechodu ke společnosti komunistické, kdy nastane věčný blahobyt, budou zrušeny peníze a uvědomělý pracující člověk dostane vše zdarma podle svých potřeb. Zatím však je vše provizorní – diktatura proletariátu, demokratická centralizace, třídní boj. Musíme být skromní a poctivě pracovat, neboť nestojíme o západní pozlátko, nýbrž o vymoženosti naší budoucí beztřídní společnosti. My už se toho nedožijeme, ale naši vnukové….

Nová garnitura lhářů po palácovém převratu, který vešel do čítanek jako Sametová revoluce označila komunisty za zločince a sama začala se svou vlastní agendou. Ti bolševici zdevastovali, co mohli! Nechali nám tu spálenou zemi. Ale my nejsme jako oni! Nastolíme právo a pořádek. Vzhůru ke světlým zítřkům! Ale nejdříve musí být hůře, aby mohlo být lépe! Přinesme oběti! Utáhněme si opasky! Již brzy se odrazíme ode dna! Stále však žijeme v temných dnešcích. Hřebíkem děláme stále nové a nové díry do opasků a někteří zoufalci je již začali vyvařovat. Ale pozor! Dnešní opasky z vietnamské tržnice už nemají zdaleka takovou kvalitu jako ty v obleženém Leningradu a příliš úlevy od hladu nepřinesou. Ani se nezdá, že bychom se jakkoliv od nějakého dna odráželi. Naopak. V jeho nerovném terénu stále houževnatě ryjeme rypáky a čeříme vodu.

Dnes již žijeme v rozvinuté občanské společnosti s tržním hospodářstvím. Zločinecká vláda nám stále lže, že na nic nejsou peníze, zatím krade a rozhazuje, kde se dá. Nic pořádně nefunguje, vládne nepředstavitelná byrokracie, politický diletantismus a blbá nálada. Občané jen s hrůzou vyhlížejí další zvyšování DPH, které samozřejmě hraje do kapes mafiánům pod neskromnou penzí nebo budoucí „úpravu a deregulaci“ nájemného, které má společného s proklamovaným trhem s byty asi tolik jako Gambrinus s pivem. Můžeme se jim divit, že se staví k problémům ztráty českého majetku laxně?

Historie se prý vyvíjí po spirále.  Já si však díky novým zkušenostem představuji historické události jako vržený, pomalu letící bumerang, který se vrací, když ho nikdo nečeká. Zvykli jsme si na odluku církve od státu. A najednou prásk! Církevní restituce za 140 miliard korun. Černoprdelníci nás zase vyženou z nemovitostí a z lesů a nechají se vyživovat věřícími i ateisty z jejich daní. Již koncem roku 1918 tatíček Masaryk zrušil u nás šlechtu. A hle! Jeden pan kníže nám onehdy skoro úspěšně kandidoval na českého prezidenta a jiný, ten samozvaný z Hluboké, prý chystá nějakou pofiderní privatizaci Budějovického Budvaru. Zřejmě zase přemýšlí o jeho prodeji do ciziny.

Když jsme u šlechty a feudalismu. Nevolnictví u nás zrušil již císař Josef II. Svým slavným Patentem l. p. 1781 a robota definitivně skončila o dalších 67 let později. Je to neuvěřitelné, ale feudál Drábek žijící z peněz pracujících lidí  v 21. století opět povinnou robotu zavádí. Osoby, které často celý život pilně pracovaly a hlavně ze svých platů přispívaly na sociální pojištění, nažene na podřadné brigády zdarma, za což jim laskavý stát umožní v jejich těžké situaci alespoň holé přežití. V tomto byli naši komunisté v 80. letech naprostí amatéři. Kde naši všemocní brali inspiraci? V ruském Gulagu?

Každý i sebenepříjemnější přežitek tak není překonán a může se vždy překvapivě vrátit. Optimista tak může doufat, že se dočká i návratu ztraceného piva. Všechno však hraje proti němu.

Servilita a podbízivost značné části českého národa má možná za následek, že mnohé věci jsou nám lhostejné. Za minulého režimu vás v mnohých zejména pražských pivnicích neobsloužili, když jste nemluvili cizí řečí a české studentky chodili souložit s italskými turisty za tričko. V nedávné minulosti zase naši prozíraví politici třeba souhlasili s tzv. „asymetrickou“ vízovou povinností. Rozjásaní Američané létali do naší vlasti bezstarostně pařit, zatímco český občan stál nekonečnou frontu před americkou ambasádou a platil předem za svou žádost s nezaručeným výsledkem.

Můžeme tak svým spoluobčanům zazlívat jejich frustraci, když stokrát opakovaná lež se stává pravdou a též stokrát nic umořilo osla? Máme apelovat na jejich občanská práva či svobodu slova? To jsou libozvučné fráze, které krásně vypadají na papíře, ale v praxi mnohdy jejich proklamátor spláče nad pochybným výdělkem.

Husitské války v 15. století bývaly hodnoceny jako vzestup českého národa, který se vzepřel svým letitým utlačovatelům, s novým režimem přišla i odlišná evaluace  této éry, která byla opatrně označována za úpadek kultury neboť když se u nás lidé mlátili cepy po hlavách, ve Vlámech již měli rozvinutou polyfonní školu ( chorál Kdož sú boží bojovníci se zásadně zpíval jednohlasně). Z prvního českého prezidenta udělali komunisté nepřítele národa, který nechal střílet do stávkujících dělníků, o pár dekád později to byl zase ten familiárně známý tatíček.

Počátkem 90. let jsem se často hádal se svým otcem. Já jsem byl přesvědčený antikomunista – on absolvent Vědeckého Ústavu Marx – Leninismu. Žehral na tehdejší četné aféry našich nových politiků.

„To přejde,“ řekl jsem mu, „hlavně, že nám už nevládnou komunisté!“

Otec se jen usmál: „Zato teď nám budou vládnout gangsteři.“

Po letech mu dává in memoriam zapravdu. Tzv. nepřímá neboli zastupitelská demokracie je přežitek. Občan je jen jednou za čtyři roky nahnán k volební urně a po zbytek času si samozvaná mafie dělá v naší zemi prakticky, co chce včetně toho, že prodává ve svém sobeckém zájmu české pivovary do zahraničí. Bez odezvy zůstávají požadavky na odvolatelnost zkorumpovaných politiků a zákon o referendu.

V politických kuloárech probíhají sváry a střety mezi úředníky hrajícími si na novodobou aristokracii přičemž se jedná o prachsprosté erární slouhy, které náš pracující lid proti své vůli přeplácí. Strany a papaláši jednají  o stojednahlasové většině, o mandátech a nových koalicích. Nikoho z nich nezajímá desetimilionová populace, které mají za své nechutně nadstandardní platy sloužit.

Málem bych zapomněl. Jak k tomu přijde řádný občan České Republiky – poctivý daňový poplatník? Ať si k tomu přijde, jak chce. Je to hňup, neboť si toto všechno nechá líbit. Co má tedy dělat? Přestat pracovat na loupežníky a jejich prominenty, jít do generální stávky nebo se přímo chopit zemědělských náčiní a navštívit naše milované státní instituce. Násilné revoluce a převraty nepřinesou dlouhodobější řešení beznadějné situace, takto se však alespoň ten dole na chvíli dostane ke zlatému lizu a užije si možná důstojně zbytku života. Urvat si v čase „T“ co nejvíce bez obtížného přemýšlení co bude zítra je přece filosofií dnešní doby!