Kapitola 12 Protestní cukrovka (článek Martina J. z roku 2005)
Cukrovka ( Diabetes Melitus ) je chronické, vrozené, získané či zděděné onemocnění, které spočívá v neschopnosti organismu vyprodukovat dostatečné množství jistého hormonu zvaného inzulin a dochází tak na jedné straně k nedostatečnému vyživování lidského těla krevním cukrem ( glukosa ) na straně druhé k jeho nezdravému kumulování v krvi. Nemoc vede k narušení metabolismu a může způsobit závažné zdravotní komplikace jako např. narušení funkce srdce, ledvin, krevního oběhu nebo zraku.
Když mi na Sv. Martina roku 1992 asertivní internista po zhlédnutí výsledků mých laboratorních testů přátelsky oznámil, že jsem zrovna rozšířil řady registrovaných diabetiků( tzv . „cukrářů“ ) málem jsem si kvůli radostným výskokům rozrazil hlavu o třímetrový strop.
Konečně se dočkám toho, co jsem vždy jiným záviděl. Přísná dieta, zákazy, příkazy, hlídání tělesné hmotnosti, později snad inzulínové injekce, amputace končetin a vysvobozující smrt.
Napadlo mne, že diabetická hrdlička neprozpěvuje lyrické „cukrů, cukrů“ ((mimochodem je to přesněji spíše „cukrů-kru“pozn.autora ) ale střídmější „inzů, inzů“ a že na Kubě by mohli začít pěstovat dia cukrovou třtinu pro cukrovkáře. Záhy jsem se však vzpamatoval a v doprovodu dvou pivních kumpánů expresně odcestoval do východočeské Dobrušky, kde jsem na dvoudenní hospodské misi urazil skoro 40 piv nejrůznějších stupňovitostí a jmen.
Následujících takřka 13 let jsem byl relativně zdráv, překvapení mne čekalo až letos v lednu po náhodných krevních testech, kdy má glykemie dosáhla závratných 11,9 mmol, což je prakticky dvojnásobek povolené normy. Stárnu, pomyslel jsem si a zamířil do blízké Zelené lékárny pro sušené směsi kopřivy, lopuchu a fazolových lusků. Jednou to přijít muselo.
Smířeně jsem míchal horký čaj z léčivých bylin, gurmánsky žvýkal lodyhu omanu pravého a poslouchal neuváženě televizní zpravodajství. Svaz českých sládků a pivovarníků podal poníženou supliku vrchnosti sídlící v belgickém Bruselu, ve které snažně prosí, aby byla Českým zemím udělena milostivá výjimka při vaření typicky národního nápoje, jehož příprava normálně podléhá dle zvláštních stanov v celé Evropě přísným předpisům. Poctiví čeští pivovarníci při pečlivé přípravě svého produktu překračují spotřebu surovin a energie v průměru o celou pětinu, čímž tato svatá dogmata svévolně porušují a stávají se tak nebezpečnými protievropskými elementy.Tak museli Němci již roku 1987 zelastičnit svůj Zákon Nejvyšší Čistoty ( Reinheitsgebot ), který u našich sousedů platil již od roku 1516.
Tak co, vlastenečtí čeští pivaři? Vzpomínáte na vítězné všelidové referendum o vstupu do EU? V současnosti jediným řešením vzniklého sporu by bylo přiznání ochranné známky „České pivo“ , které by české gubernii zajistilo alespoň drobné privilegium v tomto tradičním potravinářském odvětví, jako již existuje např.označení „szegedinský guláš“ do něhož je povoleno přidávat mimořádně kyselé zelí, „frankfurtská polévka“ s nesourodým párkem nebo „španělský ptáček“ oficiálně vylepšován nálevovou okurkou na rozdíl kupř. od ptáčka baskického.
Do onoho momentu jsem netušil, že zákeřný diabetes krom široké řady vnitřních i vnějších orgánů napadá rovněž bránici. Počal jsem lapat po dechu, dusit se a následně se v záškubech válel po podlaze. Naštěstí toto byl pouze zdravý, srdečný smích. Upřímně jsem se z celého srdce smál. Představil jsem si, kterak se titulem „české pivo“ pyšní cizinci s trvalým pracovním pobytem na našem území, kteří ještě před pár lety, než přijeli prznit naše odvěké pivovarnické tradice, měli pouze vágní představy, kde se Česká Republika nalézá. Pod ochranné perutě patriotského zaklínadla se pohodlně schová pygmejský dealer Radegastu Oskar Dlu-dlu, gambrinusový ochutnávač Frederick van der Boer, nebo mluvčí Plzeňských pivovarů a.s. Alexej Bechtin. Na vzletném označení budou drze parazitovat inferiorní polotovary s nechutně prodlouženou trvanlivostí. Toto je jen další chemický plivanec do bezúhonného oka českého milovníka piva.
Rozzlobil jsem se a citelně mi stoupla hladina cukru i cholesterolu. Ne, tudy cesta nevede, řekl jsem si a vtom jsem nato přišel. Vrátím se opět k přerušené nezřízené konzumaci kvalitních pivních značek a v okolí výskytu jejich mutovaných zahraničních příbuzných budu držet protestní cukrovku. Podaří-li se mi udržet po pár let standardní výkon 12 až 15 kusů denně mohu si doladit glykemii až ke špičkové hranici 25 – 30 mmol. Ve výčepech denaturovaných eurosraček se budu vyhublý vyčerpaně plížit kolem šťastných pobledlých popíječů chemizovaných utrejchů, ledabyle odhazovat inzulínové stříkačky a s mocnou podporou slábnoucího acetonového dechu budu osazenstva těchto ďábelských stánků přesvědčovat, že svůj boj pomocí aktivní resistence vedu i za šťastnější budoucnost jejich dětí. Zařadím se po bok národních mučedníků, jako byli Jan Hus, Jan Palach, Jan Zajíc nebo Julius Fučík, který před 15 lety tragicky zahynul v daleké Bolivii.
A jestli zemřu, mí pravověrní pivaři, jimž osud českého piva není lhostejný – netruchlete. Zahynul jsem za dobrou věc. Můžete mi příležitostně pochcat můj skromný hrob. Jestli ovšem ještě bude čím….