V Thajsku nedávno zemřel král Bhumibol, který vládl 70 let. Zde nabízím několik pivních postřehů z Thajska z let 1998 – 2000.

Bangkok byl na jaře 1998 městem s takřka nedýchatelným vzduchem. Stavba elektrické dráhy, která by alespoň trochu ulehčila životnímu prostředí byla tenkrát pro nedostatek financí zastavena. V tomto ročním období byla teplota bezmála 40 stupňů ve stínu a všudypřítomná žízeň.

Silný ležák Singha z pivovaru Rawd Boon s tradicí z roku 1933 měl dle důvěryhodných zdrojů skoro 40 jednotek hořkosti a stal se mým věrným a chutným průvodcem po celou dobu mého dvoutýdenního pobytu. Alternativní značkou bylo pivo Chang, které však bylo dosti nasládlé. Pivo a místní lihoviny byly za velice přátelské ceny dostupné skoro všude. Buddhisté by asi alkoholu podle svého náboženství holdovat neměli, ale Thajsko je zřejmě velice tolerantní zemí. Samotný buddhismus se mi zdál být i docela přijatelným náboženstvím, když jsem si o něm přečetl něco v Dharmě, což je jakási obdoba křesťanské bible. Thajci nemají ani předsudky vůči velice rozšířené prostituci, jak mi vyprávěla moje přítelkyně na jednu noc „číslo osm“, kterou jsem si vybral přímo z obrovského suchého akvária a zaplatil za ní rovných 90 dolarů. Ale stálo to za to.

V Thajsku si nemusíte dělat starosti s výběrem pivních chuťovek. K pivu se tam hodí skoro všechno a většina lokálních pokrmů,vám vyladí žízeň na maximum.

Na letišti v Bangkoku tenkrát fungoval licenční kvazi německý minipivovar HBH, který mne však příliš neoslovil. Zajímavější byla pšeničná pivovarská hospoda v turistickém městečku Pattaya. Pivo dobré, pobavila mne i thajská dechovka v bavorských krojích, jen těch Němců by tam nemuselo být tolik.

Při odletu jsem strávil na letišti v Bangkoku skoro 8 hodin. Čekání mi zpříjemňoval příkladně točený Singha a chvíli i pár českých pamětníků včetně Vladimíra Mišíka, kteří  na televizní stanici CNN vzpomínali na rok 1968.