Pamětníci pamatují. Naproti populární hospody U Segala kde je dnes Hruška bývala kdysi francouzská pekárna. Předtím večerka a ještě dlouho předtím kouzelný bufet.
Tenkrát – v 70. a 80. letech si člověk na sídlišti Fifejdy 1 mohl vybrat. Buď půjde na pivo do „Hodin“, které již od těch dob stabilně ukazují čtvrt na tři, nebo skočí na jedno dolů do bufetu. Onen bufet měl otevřeno i přes víkend a některé základní potraviny (chleba, konzervy, salám, knedlík, pivo) v něm bylo možno zakoupit za ceny platné v tehdejší 4. cenové skupině. Asi do roku 1984 se v něm pivo čepovalo, později, až do jeho zrušení v roce 1990 bylo možno sehnat pouze lahváče. A v čem byl tento, na první pohled tuctový bufet kouzelný? Asi tím jak mne párkrát jako začínajícího pivaře překvapil.
Na jaře 1983 jsem působil jako hudebník v opavském hotelu Orient, lépe řečeno v jeho baru, který se poeticky nazýval „žumpa“. Všude kolem tekl Opavský Zlatovavar, který jsem měl sice rád, ale zhruba čtvrtý měsíc mi už začínal trochu vadit. Jednoho odpoledne jsem se rozhodl, že zkusím v okolí najít litovelské pivo. Dorazil jsem až do obce Zátor, ale všude točili pouze Opavu. V neděli jsem měl volno a tak jsem na sídlišti Fifejdy 1 zamířil do inkriminovaného bufetu. Chvíli jsem tomu nechtěl věřit, ale bylo to tak. Na čepu tam byla místo běžného Ostravaru litovelská 11°Moravan! Podruhé mne kouzelný bufet příjemně překvapil když asi týden nabízel točený – tenkrát ještě celkem chutný Staropramen. Pamatuji si vedle svého ryzího nadšení i tehdejší degustační zážitek, že mi onen mok vzdáleně připomínal ve středně dlouhém doznívání sezónní výpary z Moravských chemických závodů Jiřího Dimitrova. Do třetice mne fifejdský bufet doslova šokoval. V létě téhož roku jsem na pípě definoval do té doby (a prakticky i od té doby) neznámé logo východoslovenského pivovaru Šíravar z Michalovců. Na čepu byla tamější 11°, v láhvi byl k dostání i speciální ležák s neobvyklým názvem Fruktovar. Příliš jsem si, pravda, nepošmákl, ale kouzelný bufet mne ani tenkát nezklamal.
V roce 1988 začali ve vedlejší pivnici U Hodin točit Velkopopvického Kozla a asi o dva roky později byl památný bufet bez náhrady zrušen. Pro mne je existence onoho stánku důkazem, že i v dobách politického a pivního temna bylo možno postřehnout jiskřičku Naděje. V každém případě – hospodský Segal měl alespoň v této tradici na co navázat.
No to jsou krásné vzpomínky,které plně chápu,protože v dřevních dobách svého pivařství jsem měl podobnou radost z nově objevené značky.Bydlel jsem dosti dlouho v Ústí nad Labem,které bylo na tu dobu poměrně pivně osvícené,protože v místních restauracích se dalo pozřít široké portfolio značek.Od budějovického Budvaru v restauraci Budvarka,kde jsem měl tu čest působit coby kuchtík,po plzeńský Prazdroj v hotelu Palace.Nejdominantněší byl samozřejmě místní Zlatopramen,zvaný Zlaťák.Ten se dal ochutnat i ve formě točené desítky. Hojně se vyskytovala sesterská značka ústeckých pivovarů z Velkého Března,tedy Březňák a to také ve dvojím prvedení-10° a 12°.Dále jsme měli možnost zajít si na Louny,které v té době byly opravdu luxusní záležitostí a jejich plnou a nezaměnitelnou chuť si rád vybavuji dodnes.A pak tu byl žatecký Lučan,pivo se zvláštní kořenitou a jakoby drsnější příchutí,ovšem s velice dobrou pitelností.Na okraji města se dalo posedět i u dalších dvou lokálních značek-Kapitána z Děčína a Kalicha z Litoměřic.Konečnou pro naše pivní výlety většinou znamenalo pohostinství,kterému v Ústí nikdo neřekl jinak než Chaloupka,kde byla policejní hodina posunuta až do půlnoci,tedy o dvě hodiny oproti většinovým zvyklostem.Často jsme tak s obsluhou u 12-ti stupňového Gambrinusu tuto hospůdku zavírali a pivo,které se do dnešní doby změnilo k nepoznání,popíjeli dlouho po zavírací době,za což se po nás jako protislužba požadovalo zvednout při odchodu všechny židle na stoly.To jsme vždy posíleni kvalitním mokem velice rádi udělali.Bohužel jak čas trhl oponou,tak se pivní rozmanitost z města na Labi poněkud vytratila a tak moje kroky při návštěvě rodného města míří do restaurace s minipivovarem Na rychtě,kde se mi u místního Mazla pěkně vzpomíná na staré časy.
Moc pěkná vzpomínka. Všechny zmiňované severočeské značky jsem samozřejmě ochutnal a dlužno říci, že některé se až nepochopitelně změnily k horšímu (Lučan, Březňák).Ústecko jsem asi před třemi lety nazval pivní pouští, věřím, že současný vývoj toto přirovnání zvrátí. Předloni jsem uspořádal čtyřdenní výpravu do této oblasti a byl jsem vcelku spokojen. Navíc jsem málem naletěl na tehdejší aprílový žert o pivovaru v Teplicích.