Na našem území se v současnosti nalézá asi 380 oficiálních pivovarů. Mnoho dalších nadšenců, kterých je u nás snad dokonce několik tisíc si vaří pivo sami doma.
Domovarníci neboli homebrewáři mají své pravidelné srazy. Jedním z těch velice zdařilých je Kostelecké chmelovárek v Kostelci u Holešova. Loňský ročník jsem musel z pracovních důvodů vynechat. O to více jsem se těšil na ten letošní. V Přerově jsem dal čočkovou polévku a dva Zubry, pak již jsem na autobusovém nádraží nastoupil do autobusu plném domovarníků. Po cestě jsem měl možnost ochutnat ležák z nového minipivovaru v Kytíně. Kvalita. Řidič nám zastavil přímo před kosteleckou Sokolovnou, ačkoliv tam neměl pojištěnou zastávku. V místě konání srazu již byl čilý ruch. Prostory sokolovny se začaly plnit amatérskými pivovarníky, jejich profesionálními kolegy i laickou, leč určitě pivně nadšenou veřejností.
Zasedal jsem v degustační komisi, tak jsem se pivně šetřil. Dopoledne jsem proto okusil jen pár vzorků z nichž byly velice zajímavé třeba moky nakuřované. Ten jesenický byl celkem decentní, avšak ten od krnovských pivních bratří Salavů byl typický bamberský brutál. Pak jsem si dal chilli pivo přímo z Kostelce. Celkem mne oslovilo. Pálilo tak akorát a mělo zeleninovou příchuť, což by sice pivo klasické mít nemělo ( DMS?), avšak ve feferonkové verzi to bylo pochopitelné. Přihlásil se ke mne jakýsi relativně mladý, zřejmě aspirativní pivař a pochlubil se mi, že minulý týden se zúčastnil jakéhosi degustačního školení a tak teď v dotyčném chilli pivu objevil hned dvě senzorické chyby. Nejspíš ty papričky a tu zeleninovou příchuť. Stále mám názor, že pivař by se měl řídit svým srdcem a neměl by to s tou odborností přehánět. Jestliže profesionální degustátoři určí jako vítězné pivo Kozel 11°, nemám k tomu už co dodat…
Degustace začíná. V tříčlenné komisi pro hodnocení světlých spodně kvašených piv zasedá Roman Holoubek a dva mladí experti z Plzně (muž a žena). Jeden z mých kolegů, kteří degustují spodní piva polotmavá a tmavá je jeden můj asi o 10 let mladší vrstevník a mladý sládek z Polska. Ve hře je v naší kategorii asi 35 vzorků. Přináší nám je po pěti kusech v decilitrových skleničkách. Barva vzorků je velice variabilní. Někdy je mok skoro světlý (nebo alespoň o poznání světlejší než některá piva přihlášená do světlé kategorie), většinou je to barva vídeňská, nezřídka též se jedná o truňk barvy až černé. Jak už to bývá, kvalita je různá. Nejvíce dávám osm bodů s desíti možných, většinou za piva odstínu světlejšího, suchá a bohatě, leč stále vkusně chmelená. Některé černé ležáky či speciály mne rovněž osloví, zejména ty, které mi připomínají alkoholicky rozumné britské portery. Jeden ležák má výrazně prachovou chuť, v jednom jsou jasná jablíčka, další vzorek bych snad předal do kategorii radlerů. S kolegy se moc nebavíme, Polák komunikuje málo a tvrdohlavě anglicky ačkoliv ho stále ujišťuji, že já polsky rozumím, neboť bydlím na české straně Slezska.
O to více hlasitě diskutují porotci světlých piv. Proti mne – poučenému laikovi jsou to odborníci a tak se například dozvídám, že nepřístojná příchuť fenolová může mít až tři různé podoby a diacetyl lze rozpoznat i tam, kde bych to vůbec neřekl. Nakonec se naše trio usnáší na třech vítězích – jsou to většinou piva tmavá, s čímž se zrovna 100% neshoduji, ale souhlasím. Nevím, komu patří trofeje a upřimně řečeno po tom ani nepátrám. Není důležité vyhrát, ale zvítězit a navíc to bude pro všechny zvědavce brzy na internetu.
Vracím se mezi chlastající veřejnost a ochutnávám další, tentokrát nesoutěžní vzorky. Všechna mnou okoštovaná piva mají slušnou úroveň. Prodávám všech osm knížek, které jsem sebou přinesl, pokecám s pivovarníky a před půl čtvrtou odpoledne odjíždím autobusem zpět do Přerova. Snad brzy, ale zato bezpečně. Mám už nějaké své roky.
Tak na shledanou Kostelče! Snad zase za rok!