Když jsem se dozvěděl, že mám pracovně nastoupit na loď v německém Wittenbergu, koupil jsem si na ostravském hl. nádraží jízdenku, jak to prakticky dělám celý život. Měl jsem štěstí. Akční jízdenka mne vyšla skoro o 1400 Kč levněji než běžná.

V Berlíně jsem pohodlně chytil přípoj a dělal si plány, jak si ve Wittenbergu ještě před naloděním zajdu na místní pivo. Během cesty jsem se však vážně zamyslel nad svými geografickými poznatky. Naše loď má kotvit na Labi a náš vlak směřuje do Wismaru, což je někde u Baltu. Tady přece něco nehraje!  Krátce nato jsem odhalil krutou pravdu. Ostravští pokladní mi prodali zlevněnou jízdenku do cílové stanice Wittenberge místo Wittenberg. V panice jsem běžel na místní pokladnu, zatímco jsem v nesprávném vlaku zapomněl ve zmatku jedno z mých zavazadel. Na nádraží ve Wittenberge všichni hovořili pouze německy, nakonec jsem však měl i trochu štěstí. Přímý vlak do tentokrát té správné cílové stanice odjížděl za necelou hodinu.

Dnes už vím, že město na Labi se oficiálně jmenuje Lutherstadt Wittenberg a že v něm na počátku 16. století učil na místní univerzitě sám velký Martin Luther – reformátor a prakticky zakladatel větve křesťanského náboženství, které dnes údajně vyznává skoro 800 milionů lidí.

Město není příliš velké, ale je poměrně pěkné, přestože více než 40 let patřilo do tehdejší NDR. Při své první návštěvě jsem se rozhlížel a našel jsem. Pivovarský dům Wittenberg situovaný v pěkné historické stavbě. Bylo nedělní odpoledne, počasí příznivé, které přímo vybízelo k usednutí na pivovarskou zahrádku. Na čepu lokální kvasničák světlý i tmavý a též weizen. Světlý nefiltrovaný Pilsner byl klasickým zástupcem svého druhu. Dost světlá i dosti zakalená barva, střední hořkost, silné kvasnicové aroma evokující citrusové tóny a krátké nahořklé doznívání. Tmavé pivo mělo samozřejmě karamelovou příchuť, nebylo naštěstí moc sladké, ale chyběla mi v něm má oblíbená příchuť praženého zrna, která mne vždy dostane. Zahrádka slušná, obsluha pohotová, pivo pitelné. Přesto mne tamní prostředí příliš neinspirovalo. Všude plno rodin s dětmi a důchodců, takže se pravověrný pivař aní neměl kam posadit. Oproti obdobným podnikům v Bavorsku bohužel atmosféra nic moc. Naštěstí kousek dále jsem objevil klasickou lokální nálevnu, která se mi zalíbila na první pohled.Typicky hospodský interiér, místní opilci a usměvavá starší výčepní, se kterou jsem se dokonce domluvil německy. V hospodě čepovali pivo Ur-Krostitzer (krásné logo, ale chuťově horší průměr)většina hostů však popíjela lahváče, které byly při stejném objemu skoro o euro levnější. Německy jsem si objednal láhev Hasseroderu:

„Bitte, ein Hasseroder im Flasche.“ „Kalt oder nicht kalt?“ „Nicht kalt bitte (ich bin nicht doch eine sachsen Schweine).“  „Mochen Sie ein glass ?“  „Ja bitte. Ich zahle gleich…“

Je to marné. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi pivařem. Hasseroder nic moc. Ale polotmavý mi docela chutnal, neboť jsem v něm cítil jakési náznaky whisky sladu. V oné hospodě jsem opět byl  po letech svědkem zajímavého zvyku, že se hosté zdraví tím, že si vzájemně klepou na stoly. Při zpáteční cestě jsem si ještě všiml opuštěného domu s oprýskaným nápisem Brauerei Donhauser. I tady řádili komunisté nebo globalizátoři.

Jeden z německých Wittenbergů jsem tedy poznal, zítra vyrážím do nedalekého Dessau.