Sotva v polovině listopadu končila sezóna pohansky předražených Martinských hus, setrvačností ještě doznívaly vepřovo-zelné akce.

Místo husy byla často nabízena levnější a snadněji dostupná kachna, často se objevovaly i jitrnice, jelita a prejty.

Jednoho sobotního poledne jsme se rozhodli prověřit Řízkárnu ve starých Výškovicích. V oné oblasti se nalézá v blízkém sousedství hned několik hospod. Nejtradičnější z nich je klasická knajpa U Honyšů.

Dnešní Řízkárna bývala před několika lety normální restaurací, která nabízela poměrně hodně druhů čepovaného piva. Mimo jiné i havířovský Milver z minipivovaru Venuše, který mne osobně vždy docela chutnal.

Dnešní management restaurace sází na řízky. A myslím, že se mu to vyplácí.

Asi před dvěma lety jsem se zúčastnil zrovna v Řízkárně jedné soukromé oslavy a tamější řízek mne celkem potěšil. Jinak je různým druhům řízků podřízena i místní dekorace. Samé řízkové básničky a přísloví. Nicméně výběr točených piv žalostný. Na čepu skoro výhradně výrobky z Asahi.

V onu dotyčnou sobotu bylo i přes zjevnou prázdnost interiéru nemožné sehnat dvě volná místa. Prý samé rezervace. Podle mne personálu chyběla dobrá vůle a snaha vyjít vstříc.

No co? V dnešním požehnaném kapitalistickém režimu máme možnost hledat zastání u rozvětvené konkurence. Nejblíže Řízkárny se nachází pohostinství U Šťástků.

A tam jsem se cítil jako host už od chvíle, co jsem překročil práh.

Usměvavá ochutná obsluha, dobře ošetřené pivko (bohužel Radegast) a za cca 160 Kč enormní talíř s jelitem, jitrnicí, sekanou a výpečky doplněnými bohatou porcí kyselého zelí a brambor. To aby v dnešní bizarní době člověk zrovna pohledal.

Čistý a útulný lokál jsme opouštěli mravně nasyceni s ochotně zabalenými přebytky k večeři.

Nač by nám byl řízek? Navíc mám stále v hlavě vtíravou scénku s Felixem Holzmanem a jeho řízkem v restauraci U Nudle.

Ani byste neřekli, že řízek je košer pokrm.

„Všichni hodují a pějí

Jenom malý Moše nejí

Dozvěděl se u řízku

Že má zítra obřízku…“