Od roku 1980 jsem sbíral pivní etikety.
Dělal jsem to naprosto analogově. Prostě jsem je odlepoval z většinou mnou vypitých lahví. S nikým jsem v této věci nekorespondoval a ani jsem nenavštěvoval tehdejší burzy. Zpočátku jsem se soustředil téměř výhradně na etikety z ČSSR. Jelikož nebyl internet, informace o existujících pivovarech na našem území jsem získával povětšinou z externích verbálních zdrojů nebo telefonních seznamů. Jednoduše jsem objevil pivovar a v nejbližším možném termínu jsem příslušný region navštívil, abych mohl nové pivo ochutnat. I takto jsem získal přehled o naší tehdejší pivovarské scéně skoro na 100%. Uniklo mi tenkrát jen pár podniků, které byly uzavírány a já už to nestihl. Jako třeba Tábor, Choceň, Stod nebo Klokočov. Unikl mi tak jen až do roku 1989 funkční pivovar Jevíčko.
Před pár lety jsem se dozvěděl, že pivovar v Kostelci nad Černými Lesy ukončil svůj provoz až v polovině roku 1987. Jak mi to mohlo uniknout?
Roku 2001 mi jeden Pražák prozradil, že v blízkém Kostelci chtějí rekonstruovat starý pivovar.Sbíral jsem informace a nakonec jsem se s dotyčnými nadšenci osobně seznámil a budovu pivovaru i několikrát navštívil. V podstatě tito lidé chtějí obnovit provoz v pivovaru ve stylu 30. let minulého století. Nejsem vůbec technický typ, ale když vidím původní prostory provozovny, ze kterých dýchá staletá historie a poslouchám smělé renesanční plány, cítím k těmto aktivitám bezmezný obdiv.
3. listopadu probíhala v kosteleckém pivovárku kulturně-společenská akce u příležitosti nedožitých 68 let známého výtvarníka a pivního historika Pavla Jákla. Zúčastnilo se opravdu mnoho lidí. Program byl pochopitelně doplněn bohatou konzumací.Můj nedostatečný orientační smysl způsobil, že jsem na akci dorazil zhruba se 70 minutovým zpožděním, takže mi unikla oficiální část. O to víc bylo třeba zúčastnit se volné zábavy. U výčepu i jednotlivých přenosných píp byla samoobsluha. Nejprve jsem si natočil Kácov 11°. Ten jsem v láhvích kdysi prodával a kácovskou 12°jsem chvíli popíjel i v Dřístech v Kysni. Tady mi však dotyčný ležáček chutnal jako nebeská mana. Solidně hořký, plnotučný s rozvinutou středopásmovou chutí, která přecházela plynule do vrcholně příjemného doznívání.
Bylo načase okusit i lokální produkt. Z Kostelce jsem prozatím ochutnal jen Černou Svini, což je tmavý ležák. Aby nebyli výrobci nařčeni z rasismu, vaří také weizen Bílá Svině.Já jsem si však dal světlou 12°. Opět pohádkové pivo. Možná ne úplně tak výrazné jako výše zmíněný Kácov, avšak pro mne to byl další důstojný reprezentant českých pivních tradic. Později přišel k chuti i Letní Ejlík Vápenka 10°.
Zdegustoval jsem 10°Cobolis, trochu hořčejší s až lékořicovým spodkem a trochu mne zklamala 11°z Kutné Hory, která mi po několika reprezentačních kusech chutnala naprosto velkovýrobně.
Je čas jít na exkurzi do samotného pivovaru. Po cca 7 letech, co jsem zde byl naposled se opět mnohé změnilo. Průvodcem nám byl bývalý zaměstnanec ještě fungujícího pivovaru, který v provozovně pracoval od roku 1967. Jak jsem si kdysi posteskl, že v publikovaných historiích pivovarů chybějí detailnější zmínky o jejich činnosti v období 50. až 90. let. Prostě se tyto, občas i podrobnější přehledy věnují založení jednotlivých pivovárků, následuje výčet vlastníků za několik století, jsou popsány požáry, tehdejší modernizace, později třeba i vznik jednotlivých akciových společností. Mnoho pivovarů nepřežije světové války, některé vydrží proto, že kupř. zásobují v Africe pouštní lišku generála Römera. Jistá pozornost je věnovaná době po února 1948, znárodňování, slučování a likvidacím. Pak již nastupuje doba naší vytoužené demokraticky organizované svobody. Co se však dělo ve výrobě těchto podniků např. v 70. nebo 80. letech, prameny tají. Možná jim to nepřipadá dostatečně atraktivní.
Emeritovaný pan sládek však byl naštěstí sdílnější. Ve sklepních prostorách nám ukázal třeba prostory na led, které se používaly ještě v roce 1966. Roku 1970 byly odstaveny dřevěné spilky a nahrazeny otevřenými spilkami z modernějších materiálů. Škoda, že již nepamatuji dobu dřevěnou….Kolem roku 1972 se rovněž přestaly používat stará polomechanická filtrační zařízení s buničinou a do výroby nastoupily tenkrát revoluční filtry křemelinové. Zlomovým historickým momentem byl rok 1974, kdy došlo opět k optimalizaci výroby v n.p. Středočeské Pivovary. Klášter ztratil svou značku a vařil už jen pro svůj nadřízený závod ve Velkých Popovicích. Tamní 10°se pak míchala s desetistupňovým Kozlem. Poslední takováto várka byla uvařena 3.6. 1987 (přesně den poté, co jsem se stal úředně tzv. „nevojákem“), pak podnik přestal pivo vyrábět úplně. Něco mi říká, že prvním zlomem kvality Popovického Kozla byl shodou okolností právě tento rok, kdy lahodný mok nastoupil svou delší a klikatou cestu k dnešní nepitelnosti. Smutný příběh, ale pro mé sběratelské sebevědomí přece jen trochu pozitivní zpráva. V 80. letech už pivo z Kostelce v původní verzi vlastně neexistovalo, čili jsem v tomto případě nic neopomněl.
Po mnohaletém úsilí majitelů pivovaru a mravenčí práci je pivovar údajně připraven ke zkušebnímu spuštění. Fascinuje mne třeba unikátní přímotopem ohřívaná varna s objemem 160 hl nebo historické štoky. O možném výstavu zatím protagonisté nechtějí hovořit. Jak už u nás platí více než čtvrt století – mnohem složitější je pivo prodat, než je vyrobit.
Na závěr si dávám lahůdkového Fabiána 13°z Hostomic a jedno černokostelecké na cestu. Krásná práce, drazí pivní přátelé. Škoda, že je vaše obec tak daleko.
Mnoho úspěchů a Dej Bůh štěstí!