Jaro se probouzí, avšak v naší zemi přituhuje.

Bezradná vláda stále tápe a usurpuje občany a média straší už tak vystresovanou veřejnost. Zjevil se mi starý kreslený vtip od Jiránka, kdy skupina odborníků očekává katastrofu.

Skomírá kultura. I kdyby si zdecimovaní lidé chtěli na veřejnosti zazpívat k posílení své nahlodané víry v jakoukoliv budoucnost nějakou prostonárodní píseň, budou rozehnáni dvojicí pochůzkářů Ječný – Ziegler, z nichž jeden bude křičet „neshlukujte se“ a druhý „rozejděte se!“

Semeništěm smrtelné infekce jsou rovněž soukromé byty, kde již snad ani rodina nemůže bydlet pohromadě. Byt německého kolegy Bernieho je velký. Rozlohou asi 150 m2 a má vysoké stropy. To snad riziko nákazy alespoň částečně snižuje. Rozhodli jsme se, že si v těžkých časem alespoň trochu zahrajeme. V bytě bylo slušné pianino značky Petrof a několik kusů zvukové aparatury. Ještě před plánovanou live produkcí pro face book se omluvil jeden z pozvaných umělců. Pochopili jsme to. 71 letý písničkář je příslušníkem ohrožené skupiny, navíc má docela nebezpečné příjmení – Neduha.Nepřišel ani basista. Tam již jsem cítil prvky paniky.

Vedle samotného Bernieho, který zpívá a hraje na tubu se dostavil ještě kytarista Honza. Během zhruba půlhodinové zkoušky jsme si ujasnili asi pět skladeb. Jako profesionálové jsme byli přesvědčeni o našem kvalitním výkonu a samozřejmě jsme neměli žádnou trému, přestože se náš koncert vysílal naživo. Prostě umění musí být syrové!

Dva tradiční evergreeny Summer Time a What ´s a Wonderful World jsme prostřídali s Bernieho originálními songy s anglickými texty. Bernie žije v Ostravě již 15 let, přesto je jeho čeština stále slabá. Já jsem si zase zahrál zkrácenou verzi mé skladby, kterou jsem k dané příležitosti překřtil ze „Stralsund Boogie“ na „Koronavirus Boogie“. Také jsem navrhoval zahrát něco od skupiny Bacily.

Kytarista Honza odešel a přišel jiný hráč na onen instrument. Jméno jsem jaksi nezaregistroval, jen jsme se shodli, že jsme se potkali asi před 35 lety na bigbítu v nějaké hospodě. Teď mi došlo, že v démonizovaném socialismu jsme mívali otevřené hospody… Dotyčný kytarista byl úplně jiný kalibr než disciplinovaný a střízlivý Honza. Tramvají sebou přitáhl spoustu aparatury a tak jsem cítil povinnost si s ním alespoň pár skladeb zahrát, ačkoliv jsem již pomýšlel na odchod.

Obligátní House Of The Rising Sun jsme hráli v rockové, lehce aleatorní verzi. Snažil jsem se se svým pianem držet rytmus i formu, zatímco přítomný rocker dusil svůj nástroj. Jeho kytara kvílela, sípala, kvákala, křičela i žalovala. O tom ta hudba totiž je. Připojili jsme i kytaristovu vlastní skladbu „Deštivý den“ v podobném stylu. Kolegovi bylo již přes 60 let, ale na bigbít nerezignoval. Očividně svou invenci posiloval alkoholem.

Zdařilý večírek však měl i své temnější stránky. Bernie měl v chladničce pouze Kozla 10° v plechu. Ten hnus se nedá popsat. Poté, co jsme onen utrejch zkonzumoval, pochopil jsem plně význam slova „sebezapření“

Akce se povedla, je na facebooku pod profilem Bernd M. Schmid a možná, jestli ovšem nezemřeme na současnou nevyzpytatelnou chřipku, si ji zopakujeme.