Možná, že je to jen můj dojem, ale všímám si, že za poslední roky se poněkud umírňuje sladkost u našich tmavých a polotmavých piv.

Stále se vyskytuje stereotyp, že piva tmavé barvy jsou sladší a proto jsou spíše vhodná pro ženy. Částečně na tom něco je. U černého ležáku nebo spodně kvašeného speciálu (13% EPM a výš) je používán karamelový slad a výrobní proces je koncipován tak, že opravdu ve výsledku lze nějakou nasládlost (nebo eufemisticky řečeno nižší hořkost) zaregistrovat.

Některé klasické tmavé pivní výrobky si své dezertní příchutě razí sice neohroženě dál (Kozel, Krušovice), jinde jsem ale postřehl jistý posun. Ipu jako takovou si už dávám jen výjimečně, ale taková Black IPA je pro mne přijatelná právě proto, že případná okatá přechmelenost je tam trochu kompenzována atributy charakteristickými právě pro pivka tmavších odstínů.

A platí to samozřejmě i pro spodňáky a to i v případě, že používají tradiční chmely. Skoro všechna tmavá a polotmavá piva, která jsem v poslední době ochutnal disponovala umírněnou hořkostí, která se pěkně snoubila s pražeností a uspokojivě pacifikovala případnou vlezlost karamelu. Některá naše polotmavá piva bych spíše označil jako polosvětlá, neboť se mi zdá jejich charakter více mnichovský, nežli vídeňský ( i když kvalitní vídeň rovněž není k vylití).

Své současné teorie jsem si potvrdil i včera ochutnávkou polotmavé 13° Grešle od Rudohoru. Další příklad, že polotmavé nemusí být jen pro zmlsané baby.

Tímto článkem pouze poukazuji na jisté stereotypy a manýrismus a v žádném případě nezatracuji pivka (i světlá) sladšího charakteru. Napadá mne někdejší (90. léta) Dačický ležák (KH) polské Bratskie (1. dekáda 21. století) nebo litevský Vilkmérges.