Vzdycky jsem si myslel, ze obyvatele Nizozemi jsou ti posledni , kteri mne mohou dopalit. Bohuzel, mylil jsem se.

Vize to byla pomerne lakava. Pricestuji do Utrechtu o den drive nez bych mel nastoupit do prace na lod a podivam se po mistnich pivovarech. Dle webove stranky beerme.com jich melo byt v onom meste asi deset. Lec autobus firmy Student Agency mne dopravil na nehostinne misto pobliz jakehosi centralniho parkoviste a ja jsem posleze zjistil, ze bude problem sehnat v Utrechtu nocleh. Udajne se konal zrovna v tu dobu nejaky technicky veletrh a ja obtizen zavazadly jsem si nakonec nechal zarezervovat pokoj nekde na predmesti. Hotel Postillion sam o sobe nebyl zadnym prijemnym zazitkem. Za plnych 147 EUR [to je cena, kterou jsem v zivote za zadny hotel neplatil] jsem se nedockal ze sve strany zadne zakaznicke spokojenosti. Nejdrive mi pridelili pokoj, kde uz bohuzel nekdo bydlel. Nakonec mne ubytovali ve studenem neuhlednem triluzkovem pokoji. Jedinou mou radosti byla siroka postel, [ktera vsak normalne funguje jako luzko pro dve osoby], ktera mi alespon vzdalene pripominala tzv. King Size Bed z utulnych americkych hotelu. Za vskutku pohanske penize jsem nemel v pokoji ani lednicku! V celkem male koupelne se voda z lacineho sprchoveho koutu lehce vylevala do zbytku mistnosti, u zrcadla nebyla elektricka zasuvka a na strope dokonce kvetla plisen. Televize samozrejme nefungovala, nastesti jsem si sam vsiml povytazene zastrcky drive, nez jsem stacil udelat opravneny bordel. Podlaha byla tvorena velkymi dlazdicemi, takze jsem zretelne z vrchniho pokoje slysel klapani podpatku.

Rano jsem mestskym autobusem [taxiky jsou v NL silene drahe] odcestoval zpet do centra Utrechtu a ptal se na mistni pristav. O jeho existenci nemeli potuchy ani na certifikovanych informacich. Nakonec jsem se dopidil adresy a na misto mne nastesti dovezl predrazeny taxikar. Rovnez mne prekvapil fakt, ze prestoze skoro cela holandska populace hovori anglicky, vsude ve meste ,a to I u restauraci a turistickych atrakci byly, vsechny napisy  vyhradne v holandstine. Nejnebezpecnejsim dopravnim prostredkem v Nizozemi je proste jizdni kolo, ktere vas vedle automobile, autobusu a motorek ohrozuje temer na kazdem kroku.

Abych take nakone napsal I neco o pivu. Hned prvni den se mi bohudik podarilo objevit alkoholicky obchod Mitra, kde meli velky vyber piv. Lednicka nebyla k dispozici, takze jsem o pul hodiny dele bloumal po predmesti Utrechtu abych svuj nakup alespon trochu prichladil. Velice pratelsky pusobilo pivo s nazvem Kompaan Kamaraad. Byl to slusne chmeleny petiprocentni ejl. O poznani lahodnejsi by tmavy London Mild Ale z pivovaru Kees, ktery pres svuj nizky obsah alkoholu [3,5 %] disponoval prijemnou, skoro anglickou chuti. Gulpener je vcelku fadni prumyslovy pilsner, na nemz je zajimavy pouze letopocet zalozeni 1825, ktery je shodny s rokem pocatku dnes jiz zanikleho Opavskeho Zlatovaru. Celkem jsem si pochutnal na osvezujicim polotmavem ejlu De Lecker. Z duvodu osobniho vyzkumu jsem zakoupil rovnez dve pullitrove plechovky se supersilnym pivem. Prvni  – Grolsch Kanon se svymi zavratnymi 11,6% chutnal skoro stejne jako zahadny Atlas [12% alk.], ktery se snad dle informaci na plechovce originalne vari v jihoamerickem Surinamu. Pamatuji mistni „lezak“ Parbo. Neco nudnejsiho jsem snad nikdy ani nepil. Oba silaci meli nasladly alkoholovy „ocas“ a palilo po nich v krku. Spolehlive vsak uspi.

Zaverem jsem si vychutnal zdarilou silnejsi Viden z produkce newyorkskeho „minipivovaru“ Brooklyn Brewing Company. Lehka trictvrtecni Viden byla vkusne kompenzovana chmelovym ostnem a celkovy dojem vyznel velice pozitivne.

Takze nakonec jakztakz. Chtelo by to ochutnat I nejaky cep. Tak priste. Jeste tady budu tri dny.