V 80. letech 20. století nevěděli prodavači v českých prodejnách ovoce-zelenina co je to kiwi. Stejně tak ještě nedávno neměli naši hospodští ponětí co to znamená IPA.

Dnes se na naší pivní scéně skloňuje slovo IPA (podle vzoru žena) ve všech pádech (včetně pátého), ačkoliv se jedná o zkratku, která by měla být tudíž nesklonná. Pivní fanoušci a zejména nadšení domovarníci znají historii tohoto pivního stylu a často jej dokážou i sami uvařit. Imitují však v drtivé většině případů jeho americkou variaci, která vznikla snad minimálně o 150 let let později než její klasická verze ze staré dobré Anglie.

V 19. století se v britské kolonii Indii (která tenkrát zahrnovala i území dnešního Pakistánu, Barmy či Bangladéše) pivo ještě příliš nevařilo, nýbrž se dováželo ze staré vlasti. Várky však po několika týdnech, či dokonce měsících přepravy zkysly, proto hledali angličtí sládci způsob jak své výrobky uchovat pitelné. Pasterizace tenkrát ještě naštěstí neexistovala, tak bylo prodloužení trvanlivosti řešeno vyšším obsahem chmelu a samozřejmě i alkoholu. K britským vojákům v Indii se tak dostával hluboce hořký, silný mok o stupňovitosti zhruba 14°- 16°, který si, dle doporučení zodpovědných úřadů měli nařeďovat vodou. Žádný soudný jedinec to však nečinil.

Renesance piva typu IPA zasáhla v druhé polovině 20. století i USA. Tentokrát se však už nejednalo o nutnost pivo konzervovat, nýbrž o rozšíření sortimentu pivních stylů. Amerika si vše přetváří k obrazu svému. Auta musela mít šest metrů délky a obsah motoru 8 litrů, domy se nestavěly pod 30 pater, evropské filmy se dodnes „přetvářejí“ pro americké prostředí. Tak také současná americká IPA má blízko k novějšímu stylu APA (American Pale Ale). Používá bohaté chmelení aromatickými odrůdami a její obsah alkoholu bývá často kolem sedmi procent. Pivař se do této verze svrchně kvašeného piva zamiluje než po čase zjistí, že brutální chmelení často potlačuje v onom pivu jiné, neméně důležité chuťové složky. Navíc alkoholická síla občas subjektivně omezuje hořkost, takže ačkoliv mívá americká IPA 50 i více jednotek IBU, z piva prosvítá podivná sirupovitost.

Chtěl jsem se vrátit ke kořenům, proto jsem si v pivotéce otevřel láhev IPA (nikoliv IPY) z londýnského pivovaru Fuller´s. Ačkoliv se jedná o střední regionální pivovar, obávám se, že výroba v něm probíhá již dosti průmyslově. Pivo mělo měděnou barvu a decentní chmelové aróma. Obsah alkoholu bylo uspokojivých 5%. Chuť byla vyvážená a jelikož jsem si toto pivo naservíroval při teplotě kolem 13°C, mohla se i plně rozvinout. Na rozdíl od amerických (a většiny českých) IPA (nikoliv IP) chmelová složka nepřerážela ostatní chuťové atributy. Hořkost byla střední, nerazila ani žádná alkoholová síla. Doznívání  téměř nulové. Pro mnohé ipové fanoušky snad nuda, pro mne připomínka, že  britská IPA nebyla původně roztokem pro umístění šlechtěných vysoce aromatických chmelů jako jsou třeba americké odrůdy Cascade, North Brewer nebo Amarillo. Chutná určitě decentněji, rád bych však ochutnal IPA z nějakého menšího britského nezávislého pivovaru.