Staré moudré české přísloví říká: Důvěřuj, ale prověřuj. I když pivovar znáte, občas je třeba prověřit a aktualizovat.

Jsou dva základní modely minipivovarů. Jeden se hned při svém založení „chytne“ a „jede“, druhý se nechytne a brzy skončí. Jakýmsi hybridem jsou podniky, které sice fungují, stále se však potýkají s velice rozporuplnými názory.

Vratimovský Brabčák z restaurace Ve dvoře je zatím stále oním hybridem. Funguje necelý rok, tak se jisté dětské nemoci dají očekávat. O jedné z prvních várek se celkem pochvalně vyjádřil sám velký Mojmír Velký – vrchní sládek z Vojkovic, na druhé straně se objevilo i nezanedbatelné množství zkušených pivařů, kterým místní ležáky nechutnaly. Rozhodl jsem se aktualizovat své zkušenosti a včera jsem Brabčáka osobně navštívil.

Základním pilířem sortimentu je světlá 11°. Hořká, neurazí, osvěží, ale na druhé straně na sebe ničím zvláštním neupozorní. Zdá se být spíše lehčího charakteru a v žádném případě není plnotučná, jako je například její prajská sestra z Rohova. Ve svém chuťovém spektru je poměrně ořezaná. Relativní novinkou je polotmavá 14°. Zde jsem byl opravdu zklamán. Pivo hutnější a tělnatější, chyběla mi však jakákoliv charakteristická příchuť. Vyrovnaná hořkost, nejspíš žádná senzorická chyba, jinak však nuda. Díky svým stupňům snad rychleji stoupá do hlavy. Nechybělo mnoho a málem bych byl schopen si ji splést s nasládlým melasovitým Granátem ze Staropramenu.

Osvěžením byla černá 13°. Dynamická chuť a velice dobrá pitelnost. Analýzoval jsem její chuťové vlastnosti a najednou jsem charakter dokázal celkem dobře definovat. Pivo bylo „suché“. Ačkoliv se tento přívlastek více hodí do říše vína, k vratimovské 13°mi přesně seděl. Hořkost přecházela v jakousi velice latentní a kamuflážovanou kyselkavost, která se v žádném případě neprojevovala v závadné vůni, jen nabízela sofistikovanému degustátorovi prostor k objevování nových chuťových škál. Černá třináctka měla pouze dvě, ne vlastní vinou zapříčiněné chyby. Nebyla dostatečně vychlazená a dle slov sládka bude její výroba zřejmě nahrazena zrovna onou okrovou nevýraznou čtrnáctkou.

Závěr patřil pivu medovému, které bylo opět velmi zajímavé. V barvě bylo při troše fantazie možno vysledovat i jistou zelenkavost, jinak bylo pivo zase „suché“ (nemohu si pomoci). Suchost, hořkost a příjemná pivní vůně podporovala pitelnost. Jen med tam v chuti i ve vůni jaksi absentoval (což by mohlo býti u medového ležáku považováno za dosti podstatnou závadu), toho si však na našem bujném pivním trhu užiji ještě určitě dost.

Závěrečný vzkaz vratimovským pivovarníkům je jasný: Stabilizovat chuť, nerušit černou 13°a lépe chladit!